Prosinec 2006

Nic není navždy

30. prosince 2006 v 15:26 | Mary |  Twincest - jednodílné
Nic není navždy
Bill hlasitě zasténal a jeho tělo se prohnulo do oblouku. Cítil, jakoby někdo uvnitř něj odpálil ohňostroj. Dlouho očekávaný a přesto překvapivý svou intenzitou a omračující krásou. Vlna příjemného tepla se šířila jeho tělem od podbřišku až po konečky prstů. Se zavřenýma očima se uvolněně zhroutil na postel, kde se toho před malou chvílí tolik odehrálo.
Až teď mu začínalo docházet, co se vlastně stalo. Předtím vůbec nepomyslel na důsledky, nepřemýšlel o tom, jestli to, co dělají, je správné nebo ne. Přišlo to najednou, vůbec to nečekal. A bylo to tak spontánní, tak přirozené, tak krásné, že ho ani v nejmenším nenapadlo, nějak se tomu bránit. Měl pocit, že je to tak správně, že to tak má být. Najednou si však nebyl jistý, zda je tomu skutečně tak. Vždyť jsou bratři! Tohle je zakázané! Někde hluboko uvnitř však věděl, že na něčem takovém mu absolutně nezáleží. Nikdy ho nezajímaly názory ostatních. Nebyly pro něj podstatné. V tom byli s Tomem stejní.
Bál se otevřít oči, bál se na něj jen pohlédnout. Šíleně se bál jeho reakce, bál se toho, co mu řekne. Nechtěl slyšet, že to byl jen další úlet, další láska na jednu noc. On chtěl víc.

Vánoce

26. prosince 2006 v 16:14 | Mary |  Drabble
Vánoce
obsažená slova: člověk, strom, pohled
Seděl v křesle a upřeně pozoroval vánoční stromeček. Byla pod ním spousta dárků pro bratra. Pro něj tam ale nebyl žádný. Nikdo je tam nedal.
Jediný člověk, který mu kdy dával dárky, nepřijel, ani nezavolal. Poslal mu jen pohled. Kus papíru s obrázkem zasněženého města a nic neříkajícím přáním veselých Vánoc. Jakoby zapomněl, co všechno mezi nimi bylo. Jakoby zapomněl na všechno, co se mezi nimi stalo, na to, že byli nejen bratry, ale něčím víc.
Trhnul sebou, když uslyšel v zámku zachrastit klíč. Do domu vstoupila vysoká, temná postava. Díval se na ni a nemohl uvěřit svým očím. Přišel!

Nikdy

18. prosince 2006 v 19:32 | Mary |  Drabble
Nikdy
obsažená slova: hostinec, pravda, cesta (pokud by někoho zajímalo, kde jsem je sebrala, tak to bylo z učebnice matiky)
Bill a Tom se po dlouhé cestě zastavili na jídlo v hostinci. U vedlejšího stolu seděli dva kluci, drželi se za ruce, něco si šeptali a občas se krátce políbili.
Zatímco Bill pročítal jídelní lístek ve snaze na nic jiného nemyslet, Tom znechuceně sledoval jejich počínání. Po chvíli se otočil na bratra.
"Brr," otřásl se. "Nechápu, jak se jim něco takového může líbit. Vždyť je to nechutný a nepřirozený. Proti přírodě."
Bill se mu podíval do očí, neurčitě pokrčil rameny a rychle sklopil hlavu, aby si Tom nevšiml slz v jeho očích. Teď si byl jistý. Nikdy mu to neřekne!

Dopisy od nikoho

6. prosince 2006 v 15:23 | Mary |  Jednodílovky
Dopisy od nikoho
Bill seděl na okraji vany a po tváří mu tekla jedna slza za druhou. Nepočítal je, byla jich spousta, za poslední půlrok plakal často. Podíval se před sebe. Na zemi ležel papír zmačkaný do koule. Pří pohledu na něj se mu do očí nahrnuly další slzy. Složil hlavu do dlaní a jeho tělo se otřásalo vzlyky. Tohle nevydrží, prostě to nezvládne!
Najednou se prudce napřímil a rozhlédl se kolem sebe. Věděl co mu pomůže. A teď to hledal. Jeho pohled se zastavil na krabičce žiletek. Jako ve snách k nim došel, jednu žiletku vzal do ruky a sedl si zpátky na vanu. Sevřel tenký plíšek mezi prsty, jako už tolikrát. Věděl, že to nebude bolet. Ale i kdyby mělo, stejně by to udělal, protože věděl, že potom mu bude líp.
Přiložil žiletku k obnažené kůži zápěstí a řízl. Rána se okamžitě zalila krví.

Nějaké info o mně

4. prosince 2006 v 16:01 | Mary |  Jenom já
Jméno: Mám
Přezdívka: Mary
Věk: 25 (!)
Znamení: Beran, opice, líska, sokol
Škola: Ústav pro choromyslné (dobře, dobře, ve skutečnocti je to vejška, blíže neurčená, zato plná bláznů :D)
Moje motto: Být normální je nuda.
Povaha: Jsem optimista se smyslem pro humor a sklonem k sarkastickým poznámkám. Zbytek záleží na náladě. Když mám dobrou náladu, směju se, jsem ukecaná a společenská. Ale jen se něco stane, tvářím se jako neviditelná. Skoro nepromluvím a nemám na nic náladu. V takových chvílích bych všem doporučovala vyhnout se mi velkým obloukemJ
Tvorba: Od nějakých šesti, sedmi let jsem děsně ráda četla. K psaní mě přivedla kamarádka, když mi bylo deset. Začínala jsem na pohádkách a básničkách s pohádkovou tematikou. Tohle mi několik let bohatě stačilo. Letos v létě jsem zkusila napsat fanfiction - a začalo mě to bavit. Zbytek je historie.
Mám ráda: Rodinu, přátele, knihy, psaní povídek, černou a červenou, češtinu, smích, hudbu, slash, noc, bouřku (ale jenom když nejsem venku), těstoviny, ovoce, sladkosti, SMSky, spánek, filmy
Nesnáším: Světle růžovou, fyziku a chemii (Páni, tohle je info ještě ze základky, ne? Studuju plasty, takže to, že nesnáším chemii, už asi nebude úplně pravda. Barevné ohýnky, lidi! :D), svíčkovou, homofobii, focení, lidskou hloupost, cigarety, drogy, nemoci, hady a pavouky, telefonování, telenovely, hádky, čekání, školu, sukně, vstávání, dechovku, komáry
Zvláštní znamení: Děsně ráda používám hlášky z různých filmů.

Mimochodem, pokud by někoho zajímalo, kam ještě píšu (popřípadě byste si třeba chtěli nějaké moje dílko přečíst v jednom kuse, i když tady jsem ho z kapacitních důvodů blogu musela rozdělit na části), všechny moje povídky najdete i tady: