Duben 2007

Hudba sbližuje

21. dubna 2007 v 15:55 | Mary |  Twincest - jednodílné
Hudba sbližuje
"Tak tenhle koncert se vám vážně povedl," zaburácí David, když se po přídavcích vrátíme do šatny. "Skoro se mi nechce dávat vám volno!"
Ušklíbnu se. To říká pokaždé!
"No jo. Sliby - chyby!" pronese dramaticky Gustav, což nevydržím a rozesměju se nahlas. Vzápětí mi ale zaskočí, takže mě brácha musí praštit do zad, abych se neudusil. Všichni se smějí, jen Bill mě chytí za rameno a starostlivě mě pozoruje.
"Jsi v pohodě?"
"Jo, díky," zachrčím, v obličeji pořád rudý od toho, jak jsem nemohl popadnout dech. Zářivě se na mě usměje a konečně mě pustí.

Nekopírovat

21. dubna 2007 v 13:57 | Mary |  Upozornění
Veškerá tvorba na těchto stránkách je má vlastní, takže vás prosím, nekopírujte bez mého svolení povídky, ani jejich části.
Děkuji za pochopení. Mary

Hymna sebevrahů

21. dubna 2007 v 13:55 | Mary |  Minipovídky (Drabble :D)
Hymna sebevrahů
Hloupost se dá vyjádřit různými slovy. Omyl, náhoda, výsledek špatně zhodnocené situace, někdo by snad řekl zásah shůry. Tohle všechno v tom bylo, když jedna mladá dívka nedopatřením stiskla jiné tlačítko než chtěla, a poslechla si písničku. Jednou jedinkrát, a přece to stačilo.
Skladba, která na první pohled, a to i přes svůj název, vypadala naprosto neškodně, byla ve skutečnosti jiná než se tvářila.
S jejím prvním tónem dívčinu mysl zahalil hlas, který ji přesvědčoval, že už nic na světě nemá cenu, a nabádal ji, aby to všechno co nejdříve ukončila.
Nevzpouzela se mu, poslechla…

Pozdě

4. dubna 2007 v 14:15 | Mary |  Povídky
Pozdě
Mladá žena sklopila hlavu a zadívala se na ubrus ležící na stole před ní. Byl čistě bílý, jednoduchý, bez vzorů. Žádné krajky ani výšivky. Byl jako stvořený pro tuto příležitost, pro tuto slavnou chvíli.
Dala si ruce do klína a její tvář se roztáhla v širokém úsměvu. Tvářila se šťastně, i když jí pukalo srdce. Jediný člověk ji připravil o všechno štěstí, kterého kdy mohla dosáhnout, aniž o tom věděl. Aniž by si toho všiml, ukradl jí srdce, aby ho následně rozbil na tisíce úlomků a ty zadupal do hlíny.
Přesně tak se cítila. Jakoby uvnitř neměla nic, jen neskutečnou prázdnotu a smutek. Jakoby už ani nežila. Otočila hlavu a podívala se na něj. Na muže, kterého nadevše milovala, ale zároveň ho nenáviděla za to, jak moc jí ublížil. Seděl v čele dlouhého stolu, za ruku držel ženu vedle sebe, a očividně se skvěle bavil. Po chvíli zachytil její pohled a vesele jí zamával. Bylo jí do pláče, ale přesto se donutila k úsměvu. Nemohla mu to udělat. Nemohla mu říct, že kvůli němu tak trpí. Ne dnes. Ne v den jeho svatby.