Červen 2007

Kopretina

23. června 2007 v 19:58 | Mary |  Twincest - jednodílné
Kopretina
"Jé, kopretina!" vykřikl Bill nadšeně. Dnes měl už od rána výjimečně dobrou náladu a nic mu ji nemohlo zkazit, dokonce ani prohlídka zahrad se třídou plnou lidí, kteří ho nemají rádi. Rychle vběhl na trávu, i když podle cedulí rozmístěných podél chodníčku to bylo přísně zakázané, a rostlinu utrhl. Vrátil se zpět k bratrovi, vedle něhož celou dobu šel, srovnal s ním krok a začal nebohé květině otrhávat lístky.
"Má mě rád, nemá mě rád…"
Tom se na něj úkosem podíval, ale okamžitě se od něj odvrátil. Vrazil ruce hluboko do kapes, zíral do země a snažil se vypudit z mysli obrázek bratra, svírajícího květinu a vytrhávajícího jeden okvětní lístek za druhým. Kdyby se stejně něžně dotýkal i jeho, nic víc si nepřál…

Láska

11. června 2007 v 13:46 | Mary |  Twincest - jednodílné
Láska
Změnil se. Ty jsi byl první, kdo si všiml, že už není takový jako dřív. Nebylo na tom nic překvapivého. Byl jsi jeho součást, nejbližší bytost, kterou měl v tomhle drsném světě, kde musel bojovat každý sám za sebe, aby přežil. Kdo jiný by si měl všimnout, že se trápí? Kdo jiný než jeho bratr, dvojče, ty? Ovšem ani ty jsi nevěděl, proč už není takový, jako jsi ho znal.
Člověk může mít mnoho důvodů ke štěstí, ale stačí jediný, aby byl nešťastný…
Nebyl téměř nikdy veselý, neustále nad něčím dumal a sotva s tebou prohodil slovo. Někdy jsi ho dokonce slýchával plakat, většinou v noci, pod rouškou tmy.
Je láska krásná? Ne, je zlá, krutá a bodá jako trn…
To láska ho k tomu donutila. Láska… Kdysi po ní toužil. Doufal, že jeho romantické sny o pravé lásce se jednou splní. Chtěl vědět, jaké to je, být k smrti zamilovaný. A když už téměř přestal doufat, že se tak někdy stane, byla tady. Intenzívní a nečekaná. Zakázaná.

Život je krutý

8. června 2007 v 18:13 | Mary |  Jednodílovky
Život je krutý
Na lavičce u rybníka seděla dívka a zamyšleně sledovala zlatavé odlesky zapadajícího slunce, tvořící se na vodní hladině. Listí na stromech díky slabému vánku mírně šustilo a na vodě líně plavaly kachny. Dívka se usmála a ponořila se do myšlenek o tom, že jednou přijde chlapec, který ji bude bezmezně milovat. Ze snění ji vytrhl až tichý vzlyk někde po její levici.
Otočila se po zvuku a spatřila mladého muže v džínách a tmavém tričku, který se zády opíral o hrubý kmen stromu a pažemi si objímal kolena. Při pozornějším pohledu zjistila, že mu po tvářích stékají slzy.
Chvíli váhala, zda nemá raději odejít, ale nakonec nejistě vykročila směrem k němu. Takhle zblízka byl moc hezký. Měl bezchybnou tvář s jemnými rysy, polodlouhé špinavě blonďaté vlasy a nádherné oči barvy čokolády, které byly z nějakého důvodu plné smutku. Někoho jí připomínal, ale nemohla si vzpomenout odkud ho zná.
Posadila se do trávy vedle něj. Ani si jí nevšiml. Zdálo se, že je plně zabraný do svých myšlenek. Nebo vzpomínek. Zaregistroval ji teprve ve chvíli, kdy ho chytila za rameno a otočila tváří k sobě.
"Jsi v pořádku? Můžu ti nějak pomoct?" zeptala se ho tiše. Byl o několik let starší než ona, ale přišlo jí hloupé mu vykat.
Mlčky zakroutil hlavou. "Jen on by mohl. Kdyby se vrátil."
"Kdo?"
"Můj bratr," zašeptal.