Říjen 2007

Vosy

30. října 2007 v 21:17 | Mary |  Něco jako deníček
Věřili byste, že tyhle pruhovaný potvůrky ještě lítaj? Já ne. Kdybych ovšem zrovna včera večer jednu z nich nevyháněla z pokojíku. Samozřejmě až po tom, co ta mrška píchla mého drahého, ale hlavně alergického bratra. Jo, takový je život.
Je normální, že v jednu chvíli jsme s bratrem úplně v pohodě a o pět minut později bych ho nejradši nakopala do … tam, kam slunce nesvítí, a prohodila oknem ve čtvrtém patře? Nejvíc mě na něj vždycky vytáčí ty řeči jako: "Já tě znám!". Tahle věta mě vždycky spolehlivě naštve. Proč je na mě vlastně pořád hnusnej? Nemůžeme být v klidu? Copak se spolu pořád musíme hádat?
No nic, valím se učit, aby se neřeklo. Ze mě teda šrotna nikdy nebude, nesnáším učení. Pomoc!

Víkendové

30. října 2007 v 16:38 | Mary |  Fotky
Čau lidi! Tak jsem se byla o víkendu trochu projít s foťákem a tohle z toho vzniklo. Fotky nejsou nijak upravované, pouze velikost.

Rozhovor

27. října 2007 v 19:00 | Mary |  Drabble
Rozhovor
"Bože, Bille, to bylo doopravdy nádherné!"
Tom se sotva dokázal pořádně nadechnout, natolik ho ten zážitek nejdříve překvapil a vykolejil, po chvíli pak úplně omámil. Něco tak silného dosud nezažil…
Bill zvedl hlavu, jemně si olízl rty, které měl od předchozí činnosti mírně suché, a rozverně se zaculil. "To doufám, protože mi to dalo obrovskou práci. Takže se ti to líbilo?" ujistil se.
"Jasně že se mi to líbilo!" Tom jeho víru horlivě potvrzoval. "Jen mi řekni, jak tě něco takového vůbec napadlo."
"Ani nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě jsem to udělal."
"A dobře. Lepší song jsem nikdy neslyšel…"

Pád

27. října 2007 v 18:00 | Mary |  Drabble
Pád
obsažená slova: židle, skříň, světlo (zadával bratr)
Bill si zamračeně přejel prstem po rtech. Nemohl se rozhodnout. Červená nebo černá? Jeho dilema bylo přerušeno hlasitou ránou a následným bratrovým vzteklým výkřikem.
"Kurva!"
Bill vytáhl hlavu ze skříně, kde si vybíral oblečení na zítřejší koncert. Natočil se ke zdi mezi svým a bratrovým pokojem a hlasitě, aby ho Tom slyšel, zařval: "Co to tam vyvádíš?"
Odpověď byla stejně hlasitá: "Zakopnul jsem o židli."
"Aha," zabručel Bill. Ani se nijak nedivil. Tom zakopával a padal poměrně často. "Máš si rozsvítit světlo!"
Přes zeď zaslechl bratrův smích. "Jo, příště si rozsvítím."
Bill pokrčil rameny a otočil se ke skříni. Černá!

Nehoda

27. října 2007 v 17:00 | Mary |  Drabble
Nehoda
obsažená slova: skvrna, potřebovat, omluvit
"Omlouvám se, bráško, já fakt nechtěl…" Tom sotva srozumitelně koktal a po očku sledoval vlhkou skvrnu na bratrových džínách. Styděl se, tohle se mu ještě nikdy nestalo, ale neovládl se. Nemohl přece za to, že je Bill tak neskutečně sladký…
"To je v pohodě," mávl Bill velkoryse rukou a ušklíbl se. "Jen budou potřebovat vyčistit. Ale buď v klidu, mamka je určitě vypere."
"Ale co když se tě zeptá, proč máš zvenku na džínách flek od…" zrudl. "Jak jí to vysvětlíš?"
"Normálka," Bill pokrčil rameny a se šibalským úsměvem ho políbil na špičku nosu. "Řeknu jí, že jsi se neudržel…"

Jako on

27. října 2007 v 15:57 | Mary |  Minipovídky (Drabble :D)
Jako on
"Mami!" vykřikl malý, sotva pětiletý chlapec, vyskočil ze židličky a rozběhl se k ženě, která pootevřenými dveřmi nakukovala do jeho pokoje.
Vešla do místnosti a když se jí syn vrhl kolem krku, se smíchem se zatočila dokola.
"Podívej co jsem ti namaloval," zašvitořil a strkal jí do ruky trochu pomačkaný papír. Podívala se na obrázek.
"To je moc hezký," pohladila ho po tvářičce a políbila na čelo. "Jsi můj šikulka."
Druhý, o pár let starší chlapec odtrhl pohled od okna. Záviděl tomu prckovi, chtěl být jako on. Měl by jít, má práci. Musí si najít místo na přespání. Než bude noc.

Jsem...

22. října 2007 v 19:35 | Mary |  Jenom já
Tak mě nakopla můza přímo do oněch míst a přidávám vám sem special básničku. Inspirací mi byl domácí úkol do češtiny. Přeju pěkné počteníčko.

Dveře

20. října 2007 v 16:59 | Mary |  Drabble
Dveře
Stál před dveřmi se zlatou klikou a nevěděl, jak se přes ně dostat. Tyčily se před ním do neskutečné výšky, ze vzácného dřeva, přestože on měl pocit, že jsou nejméně ocelové, a bránily mu i jen nahlédnout do ráje, na to vytoužené místo.
Bylo tak jednoduché je otevřít, a přece bylo potřeba dlouhého přemýšlení a obrovské odvahy k tomu, aby před ně přišel, zlehka se jich dotkl a řek to, po čem touží ony i on.
K těmto dveřím existoval jen jediný klíč. Dvě slova, kouzelná formulka, která měla moc otevírat všechny dveře světa.
"Miluju tě."
A dveře se otevřely…

Letím...

15. října 2007 v 21:51 | Mary |  Jednodílovky
Tady je další povídka. Je trochu starší, psala jsem ji někdy v létě, ale až teď jsem se k ní dostala. Doufám, že se bude líbit. Jinak se nebojte, poslední dobou píšu poměrně pilně, takže se určitě už brzo můžete těšit na něco novýho.
Příjemný počtení! Mary

Skvělej den

15. října 2007 v 21:45 | Mary |  Něco jako deníček
Dnešek bych teda v žádném případě nezařadila mezi ty nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší dny mého života. Ne, to určitě ne.
ráno u nás byla jinovatka a asi dva stupně nad nulou. Což je pro mě, zmrzlíka, něco hroznýho, já se třepu už při deseti. byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem si ani nebyla schopná udělat oční linky, takže jsem to po několika marných pokusech musela vzdát, abych si nevypíchla oko a stihla školu. během těch deseti minut cesty k našemu ústavu, jsem si myslela, že umrznu. zjistila jsem, že jsem se svou skorozimní bundou na chlad naprosto nepřipravená.
Pak byla angličtina. předmět, na který se vždycky ohromně těším (haha). Profesor se rozhodl udělat dobrý skutek a vyvolat některého jedince z naší třídy na skvělé téma Myself. A koho vyvolal? No samozřejmě že mě. Nezkouší podle data, takže můj osud zpečetila vteřinová ručička jeho hodinek. Ale ono to bylo vlastně jedno, protože kdyby to bral podle datumu, stejně bych šla já.
Cestou k tabuli jsem se málem přizabila o svůj bágl, kterej mi vlezl do cesty (dobře, já ho tam předtím položila, přiznávám). Milému profesorovi zřejmě můj demonstrativní pokus o sebevraždu nestačil, a tak mě celých deset minut dusil u tabule a nutil mě mluvit anglicky (!), než mě poslal sednout.
Aby toho nebylo málo, měli jsme tělocvik. A běhali jsme osmistovku. Na hřišti za školní jídelnou, kam všichni vidí. Ke své vlastní smůle jsem dokonce zřejmě oběhla o kolečko víc, protože jsem zapomněla počítat. To se tak někdo má.
Navíc jsem odpoledne zjistila, že zítra píšu dvě písemky a neumím ani na jednu z nich. A umět nebudu, protože se prostě MUSÍM dívat na Dr. House a nevyhrabu ani ten blbej sešit, abych se na zítřek aspoň něco naučila.
No jo, jak to se mnou dopadne...

Kakao a pizza

15. října 2007 v 21:28 | Mary |  Něco jako deníček
Tak jsem byla v pátek s holkama ze základky na pizzu. Drbaly jsme své nové spolužáky a učitele (určitě jim muselo zvonit v uších), pokecaly co je novýho, potkaly hromadu starých známých, já se dozvěděla, co všechno jsem vyváděla na rozlučku a nakonec jsme všechny zapadly do místní kavárny.
Bylo to fajn, ačkoli teda musím říct, že číšnice se na mě dívala dost divně, když jsem jí oznámila, že chci kakao. Ale já přece nemůžu za to, že a) mám kakao ráda a b) osmnáct by mi tipoval jenom slepej a to ještě velkým omylem, takže panáka mi stejně nikdo nenalije!

Fotečky

10. října 2007 v 21:11 | Mary |  Fotky
Založila jsem novou rubriku, budu sem přidávat svoje fotografické výtvory.
Tak tohle je první várka. Všechno foceno dneska, teda kromě té kopretiny, ta je ze včerejška.

Rande???

10. října 2007 v 16:18 | Mary |  Něco jako deníček
Tak dneska se mi ozval. Kluk, který se mnou chtěl kdysi chodit, ale já ho odmítla. Chtěl vědět, jestli bych s ním někam nešla. Proč ne, že? Až potom mě napadlo, co od toho asi čeká. A co od toho čekám já? Chci se s ním jenom tak nezávazně sejít a pokecat o tom, co je novýho, nebo něco víc? Vlastně sama nevím.
Na jednu stranu bych chtěla konečně něco zažít, ale na tu druhou - nějak si tím nejsem jistá.