Listopad 2007

Růže ze sna

28. listopadu 2007 v 16:00 | Mary |  Povídky
Tak tady to máte. Pěkný počtení!
Růže ze sna
I thought I saw you late last night
But it was just a flash of light
An angel passing
Bylo dlouho po půlnoci, všichni už spali, jen jedna dívka zůstávala vzhůru. Byla vysoká a štíhlá, oblečená do lehké noční košile. Dlouhé světlé vlasy jí volně splývaly na záda a šimraly na odhalených ramenou. Nevnímala je. Stála u otevřeného okna a pozorovala hvězdy.
Stokrát tady stáli spolu. Stokrát ji objímal a druhou rukou ukazoval na nebe a říkal jí názvy všech souhvězdí, které znal. Dnes necítila jeho ruku kolem svých ramen, necítila jeho hebké rty dotýkající se ušního lalůčku, neslyšela jeho zastřený dech, ani jeho hluboký hlas s nábožnou úctou šeptající jména hvězd. Dnes tu byla sama. Poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

Výročí

24. listopadu 2007 v 16:17 | Mary |  Něco jako deníček
Hmmm, vypadá to, že můj blog má první narozeniny. Zhruba.
Jak jsem na to mohla zapomenout? Na ty dny, kdy jsem usilovně přemýšlela, jestli ho mám zakládat? Jestli by nebylo lepší ty moje výtvory někam poslat nebo rovnou zahrabat až na dno šuplíku, aby nikdy nikdo nedostal šanci si to přečíst?
Vzpomínám si, jak jsem byla šťastná, když se mi tu objevil první komentář. Byl kladný a já věděla, že je dobře, že tonhle blog mám, že mám nějaké místečko, kde si ostatní můžou přečíst, na co myslím, co jim chci říct. I když vás neznám osobně, moc děkuju všem, kdo sem chodí a čtou si moje dílka.
Bože, asi se půjdu napít. Tohle přece musím oslavit!

Ztracen

24. listopadu 2007 v 15:55 | Mary |  Twincest - jednodílné
Moc se omlouvám, že tady tak dlouho nic nepřibylo. Slibovala jsem, že budu psát a taky to dodržuju. Mám toho napsaného hodně, tedy na papíře. Bohužel nestíhám přepisovat. I tak mám pro vás jednu povídku, doufám, že se bude líbit.
A slibuju, že do konce listopadu ještě něco přepíšu a přidám.

Nevidíš

9. listopadu 2007 v 16:53 | Mary |  Twincest - jednodílné
Nevidíš
Pamatuju si, jak jsi kdysi řekl, že to není fér. Nevím už, čeho se to týkalo, ani co jsem ti odpověděl. Ale dodnes si vzpomínám, co jsem si tehdy myslel. Ne, není to fér. Ale život není fér. A my nejsme dokonalí. Protože kdybychom byli, nikdy bych se do tebe nezamiloval. Nemusel bych teď přemýšlet o tom, jak se na tebe dívám, co říkám. Nemusel bych si dávat pozor, jestli se tě dotýkám. Nemusel bych se bát, že to poznáš.
Nejsem dokonalý, mám spoustu chyb. Ale to má každý, ne? I ty je máš. Ať už větší nebo menší, důležité či úplně nepodstatné, jsou tam. Jenomže právě to na tobě miluju. Ty chyby z tebe totiž dělají člověka. Přibližují tě k nám ostatním, dělají více dosažitelným.
Já znám všechny tvoje chyby, všechny vady na kráse. Jen já vím, jak jsi náladový, urážlivý, netrpělivý. Protože mi to dovolíš. Před ostatními se prezentuješ jako "pan úžasný" a jen mně dovolíš vidět tvoji pravou tvář, na nic si přede mnou nehraješ. Znám tě dokonale, lépe než kohokoli jiného a možná i lépe něž sám sebe.
A právě proto vím, že se to nikdy nestane. Ty mě nikdy nepochopíš, nikdy mi nedáš to, po čem tolik toužím.