Prosinec 2007

Na samotě u lesa 1

29. prosince 2007 v 12:53 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Tak jsem se rozhodla přidat vám sem první díl mojí nové povídky. Jmenuje se Na samotě u lesa a bude, uvidíte o čem. Zatím není komplet dopsaná, ale jsem o pár dílů napřed, takže se nemusíte bát, že by se to nějak zaseklo. Tedy snad. Celkově by mělo být něco kolem dvaceti dílů, plus minus. Doufám, že se vám to bude líbit a písejte komentky, ať vím, na čem jsem. Díky
Mary

Zrcadlo

27. prosince 2007 v 19:04 | Mary |  Povídky
Tak jsem vám napsala novou povídku. Nejsem si jistá, jestli někdo pochopí, jak jsem to vlastně myslela, ale nechci vás podceňovat, nebo sobě moc fandit. Kdyžtak mi můžete psát svoje tipy.
Hezký počtení.

Přání

23. prosince 2007 v 13:51 | Mary |  Jenom já
Tak, lidi, přeju vám nádherné Vánoce, plné dárků, sněhu, cukroví a splněných přání, strávené s těmi, které milujete. Spoustu pohádek, krásně prožité prázdniny a žádné kosti z kapra v krku :D A hlavně lásku.
Mějte se krásně, pěkně, zkrátka vánočně!
Mary

Hlášky

23. prosince 2007 v 12:26 | Mary |  Hlášky
Každý někdy mluví dřív, než se rozhodne, co chce vlastně říct. A někdy z toho vyjde něco fakt vtipnýho. Tak jsem vám něco sepsala, aby jste věděli, v čem že to vlastně žiju.
Doufám, že se vám to bude líbit :D
Mary

Vánoce

23. prosince 2007 v 12:06 | Mary |  Něco jako deníček
Huh. Chtěla jsem se ozvat už včera, ale jelikož jsem měla zakázaný počítač, nešlo to. Místo toho jsem objížděla babičky s přáním veselých Vánoc a domů jsem se vrátila až k večeru. Pomáhala jsem mamce s pečením a snažila se nějak pokoutně vyrobit něco, co by aspoň trochu připomínalo rafaelo. Děs. Nejdřív bylo to těsto tak tuhý, že mi do něj nešly zažužlat mandle, a pak změklo natolik, že se mi lepilo na prsty a ty mandle tam zase nechtěly držet. Navíc jsem je dělala nadvakrát, protože mi došel kokos. Zlatá strojová výroba. :D
Celý den (pokud jsme teda byli zrovna doma) jsme poslouchali koledy, které hrály tak nahlas, že lidem ve vedlejším baráku snad muselo zaléhat v uších. No jo, Vánoce. :D
Dneska jsme dopoledne skládali a zdobili náš oblíbený umělý stromek. Letos do modra.
Tak uvidíme zítra. Bratr slíbil, že když dostane mobil, půjde s mamkou na půlnoční. A protože mobil už má měsíc koupený a schovaný, chci vidět, jak bude nadšený z vidiny kostela. Jsem škodolibá, já vím.
Myslím, že se budu letos fakt těšit. :D

Žít sekundou

23. prosince 2007 v 11:35 | Mary |  Twincest - jednodílné
Tak aby se neřeklo, přidám vám sem jednu povídku :D Doufám, že se vám bude líbit.
Žít sekundou
Už tě zase pozoruju.
Stojíš na pódiu, jen pár metrů ode mě, dlouhé černě vlasy s vetknutými bílými prameny, už od pohledu jemnější než hedvábí, ti vlají ve větru. Dneska je nemáš upravené jako lví hřívu, nechal sis je jenom tak, volně, aby ti splývaly na záda, přesně jak to mám rád. Víš to, nebo je to náhoda?

Proslov

19. prosince 2007 v 19:41 | Mary |  Jenom já
Tak jsem si dělala pořádek ve věcech a našla jsem tohle. Psala jsem to někdy v devítce, měl to být proslov k jakékoli slavnostní příležitosti. Všichni psali svatby nebo narozeniny. A co jsem si vybrala já? Pohřeb. A ještě jsem to napsala tak, že by mě za to na opravdovém pohřbu nakopali do… tam někam. Ale nemyslete si, já vůůůbec nejsem divná :D

Na délce nezáleží

17. prosince 2007 v 16:17 | Mary |  Něco jako deníček
Tak myslím, že po dnešku, kdy jsem se dozvěděla, že Shakespeare byl irský spisovatel dvacátého století, už mě nic nepřekvapí. Vážně.
A to jsem šla do školy až na půl desátou a na tři hodiny. Plus jeden hnusnej oběd. Na délce zřejmě fakt nezáleží! :D

Navždy tvůj

15. prosince 2007 v 16:28 | Mary |  Twincest - jednodílné
Navždy tvůj
Dýchaj ma dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť
Dýchaj, dýchaj, chvíľu nevrátiš už späť
Už zase otevírám dveře od tvého pokoje. Dělám to tak každý den, často i několikrát, přestože vím, že tě tam nenajdu. Nemůžu.
Jak už je to vlastně dlouho? Půl roku nebo snad rok? Nevím. Pro mě je to věčnost. Každý den, kdy nemůžu vidět tvou hezkou tvář a milý úsměv, kdy se tě nemůžu dotknout nebo si za tebou přijít popovídat, je pro mě věčnost.
Mrzí mě to. Všechno. To, co jsem udělal, i to, co ne. Odpusť mi, jestli můžeš. Věř mi, že není dne, kdy bych nelitoval, že jsem tě nechal jít. Kdy bych si nevyčítal, že jsem ti dovolil opustit mě. Kéž bych to mohl vrátit a změnit. Udělal bych pro to všechno. Jenže to nejde.

Jedno srdce

9. prosince 2007 v 15:55 | Mary |  Twincest - jednodílné
Tak jsem po delší době něco přepsala. Hurá.
Doufám, že se vám moje povídka bude líbit a budu vděčná za každý komentář.