Únor 2008

Co si o tom myslím já

27. února 2008 v 17:53 | Mary |  Něco jako deníček
Ani si nepamatuju, kdy mě naposledy něco rozhodilo tak, jako když jsem se přihlásila na twincest.blog. Těšila jsem se na hromadu skvělých povídek a úžasných obrázků počítač mi s klidem oznámil, že byl můj oblíbený blog zrušen. Nebyla jsem schopná slova. Tyhle stránky pro mě neznamenají jenom zábavu na dny, kdy nevím, co dělat. Je to pro mě domov. Můj druhý domov, místo, kam se ráda vracím, kde jsou stejní lidé jako já, kde mi někdo rozumí. Je to místo, kde se můžu naplno ponořit do toho fantazijního světa, místo, kde existuje čistá láska, můj útěk z reality všedního dne. Možná se to někomu bude zdát přehnané, ale je to pravda. Twincest je vlastně taková moje malá osobní závislost.
Nechápu, jak někdo může udělat něco takového, jako ona dívka. Zničit něco tak dokonalého, něco, nad čím majitel strávil strašnou spoustu času, s čím si dal práci, jenom proto, že se mi to nelíbí nebo naopak závidím. Je to hrozné, co jsou někteří schopní udělat. Twincest.blog je takový náš základ, výchozí místo, pro ty, kteří ho milují. Bylo by asi hloupé tvrdit, že bez tohoto blogu už nebude twincest. Bude. Protože je v nás, nosíme ho v sobě a na internetu ho pouze ukazujeme ostatním, hledáme spřízněné duše. Ale nebude to stejné jako dřív, změní se to. Respektive změnilo by se to, kdyby zmizel navždycky.
Blog je zpět! Bez článků, bez fotek a bez povídek. Ale je zpátky. Začne znova od nuly. Ale s naší podporou. Držím pěsti Ketty a Nicky, myslím, že je to bude stát docela námahy a nervů, než se dá všechno zase do pořádku. Jsem ráda, že to nevzdaly, že i když byly zraženy na kolena, zvedly se a jdou do toho znovu, abychom my úchyláci (:D) měli kam chodit. Díky, holky!
Mary

Illusion

26. února 2008 v 16:25 | Mary |  Twincest - jednodílné
Tak tohle není sice úplně domyšlený ani dlouhý, ale nemohla jsem odolat. Byla to taková okamžitá inspirace, tuším v hodině češtiny, nebo co jsme to zrovna měli a potom už jsem to nechtěla moc opravovat, protože by to ještě dopadlo úplně jinak. Hezký počtení

Co na to říct?

25. února 2008 v 17:18 | Mary |  Něco jako deníček
Dnešek bych na seznam nejlepších dnů svého života do cela určitě nezařadila. Napřed matika. Písemka na lomené výrazy. Jak může někoho tenhle předmět bavit? Nechápu. Anglina. Zkoušení (naštěstí ne já) a pětačtyřicet minut strávených přemýšlením, v mém případě spíš předstíráním, že přemýšlím. Fyzika. Hrůza. Nebudu se k tomu radši ani vyjadřovat. Čeština. Četla jsem si legendu Život svaté Kateřiny a snažila se přijít na to, co symbolizují barvy ve scéně s bičováním. Mimochodem, docela brutální. Vzpomněla jsem si na jistého de Sade. :D Pauza na oběd. Ble. Vypadalo to jako rizoto s malinkatýma těstovinovýma kuličkama. Těžko říct, co to bylo ve skutečnosti. Pak chvilka klid a tělák. Skákání do výšky. Přes laťku. Narazila jsem si patu, záda na dvou místech a křuplo mi v zápěstí. Au. Nevím, jak s takovou přežiju až do čtvrťáku.
Dozvěděla jsem se, že jsem prý hrozně ukecaná. (Dobře, dobře, byla jsem upozorněna, ať pořád nemelu pantem, no.) Nemůžu tomu uvěřit.
U večeře jsem mamce oznámila, že chci hodně, protože jím za dva. Radím vám, neberte si ze mě příklad a nikdy, ale opravdu NIKDY tohle nedělejte, pokud se chcete dožít svých příštích narozenin. Mamka totiž dostala málem infarkt (aspoň se tak tvářila) a když jí došlo, co vlastně říkám, začala na mě ječet, jestli jsem padlá na hlavu či co. Musela jsem jí pracně vysvětlovat, že jsem tím myslela svoje dobré a špatné já, ale nejsem si zcela jistá, jestli mi to uvěřila. Co už. Příště musím vymyslet něco jiného.
Píšu úkol do informatiky, článek na téma Růžový slon. To zas bude hovadina :D
Byla jsem v sobotu s holkama na zábavě. Hrála jedna místní kapela, my jsme si klidně seděly u stolu a přišel za náma jeden kluk. Čelenka ve vlasech, mohlo mu být tak dvanáct. A hned na jednu z mých kámošek spustil, aby mu dala číslo, protože s ní chce chodit. Ta mu po počátečním šoku oznámila, že nemá zájem a číslo nedává. Druhá kámoška mu začala ochotně diktovat nějaké telefonní číslo. Do blázince, jak jsme později zjistily. Kluk odešel s nepořízenou, chudák. Musím zjistit, kdy bude další akce.
Moc hezkých a zábavných zážitků přeje polámaná a praštěná, ale NE opilá, Mary :D

Na samotě u lesa 5

23. února 2008 v 11:24 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Na samotě u lesa 5
Tom vytřeštil oči. Bill zrudnul až po kořínky vlasů, zamumlal nějakou omluvu a odlepil špagetu z ubrusu. S očima zabodnutýma do talíře ji dvakrát přežvýkl a spolkl, zatímco se snažil vyčistit skvrnu od omáčky. Povedlo se mu ji třikrát zvětšit, potom své snažení vzdal.
Tom se bláznivě rozchechtal. Křečovitě se chytil okraje stolu a sotva popadal dech. Bill se na něj ukřivděně podíval a zrudl ještě víc, pokud to tedy bylo možné.
"Nesměj se mi!"
"Já nic, já muzikant," zamumlal Tom přes obrovský záchvat smíchu a zvedl ruce v gestu značícím, že se vzdává. Vzápětí se zhroutil obličejem na desku stolu, přičemž se mu podařilo srazit na zem svůj talíř. Ten se při pádu rozbil na kusy a omáčka se rozprskla na všechny strany.

Nevím

19. února 2008 v 15:52 | Mary |  Něco jako deníček
Včera u nás byla teta. Trochu opožděně jsem byla pochválena za vysvědčení a upozorněna na to, ať si nic nedělám z trojky ze zemplu, protože onen profesor byl debil už před dvaceti lety, když učil ji. Takže mě, dejme tomu, uklidnila.
Dneska mi nikdo nenadal! Nevím, co proti mně profesoři na naší milé školičce mají, ale až moc často mě upozorňují, že bych měla víc dávat pozor a míň se bavit, a když už se bavit prostě musím, měla bych potichu, aby mě nebylo slyšet. Pokouším se o to znova a znova už od nějakých deseti let, ale nějak mi to nejde. Asi to mám v genech. A co je v genech, s tím nic neuděláme.
Holky po pětačtyřiceti minutách strávených nesmyslným pobíháním po tělocvičně s hokejkama v ruce řešily, kdo víc dluží za telefon a komu chodí lepší výhružné dopisy. Raději jsem nepřispěla svým zážitkem, kdy mi přišla docela drsná esemeska od nějaké ženské, že prý jestli se okamžitě nepřestanu tahat s jejím manželem, tak uvidím. Jen tak mimochodem, bylo mi tehdy asi dvanáct, s nikým jsem se netahala a jejímu manžílkovi (chudák, takovou stíhačku mít doma) jsem napsala úplně omylem, protože jsem si spletla číslo na kámošku. A ještě bych z toho měla průser. Tan svět je fakt nespravedlivej.
Před chvilkou přišla mamka z nákupu a celá nadšená nám začala vyprávět, že koupila květák. Respektive, květák se koupil sám, údajně jí skočil do košíku, když šla kolem a koukala na druhou stranu, a plakal, ať si ho vezme s sebou, že už se na ni těšil. No jo, máme to prostě v rodině. Takže to vidím na zdravou výživu.
Taťka se mě ptal, jak je možné, že neumím stojku. "Já ji uměl, dělali jsme to ve škole. A možná ji ještě umím, ale nevím, už jsem to dlouho nezkoušel…" To bych ho chtěla vidět. Docela by mě to zajímalo. Jelikož nám chce tělocvikářka stojky známkovat, vidím to tak, že se to budu muset naučit, pokud nechci propadnout z těláku. Ach jo. No nic.
Je mi divně. Mám rýmu, to mi vždycky dokáže zničit náladu (svoji poslední rýmu jsem naprosto celou probrečela, nekecám), nechce se mi nic dělat, mám náladu akorát na to, vlézt si pod deku a pokusit se sesmolit další dílek Na samotě u lesa. Jenže si nejsem jistá, jestli mi to vyjde, máme zítra menší změnu v rozvrhu, místo abych trpěla u fyziky, budu trpět v chemii, do které mám navíc dlouhatánskej úkol, jelikož ten na minule jsem neměla. K tomu písemka z psychologie, kde mi připadá všechno stejné a neskutečně se mi to plete, a zkoušení z angličtiny, které určitě potká zrovna MĚ (ne, nefandím si, jenom mám prostě pocit, že ten někdo vyvolaný, kdo nic nebude umět, budu já). Možná se k tomu psaní dostanu někdy k večeru, uvidíme.
Zdar a sílu, Sokoláci!
Mary

Forget

16. února 2008 v 19:26 | Mary |  Minipovídky (Drabble :D)
Tak jsem zpět. S těmi okny se to protáhlo trochu (dobře, trochu víc) dýl, než jsem čekala, a k počítači jsem se pořádně dostala až teď. Takže se pokusím vyrovnat to jedním drabble. Psala jsem ho ve středu v chemii, mezi tím, co jsem se snažila vymyslet tucet vzorečků. Pokud se vám nebude zdát, víte proč. Má přesně sto slov, učitelka se na mě dívala dost divně, když jsem si v půlce češtiny vytáhla papír a začala přepočítávat slova :D Doufám, že se to bude aspoň někomu líbit.

Utéct

11. února 2008 v 15:15 | Mary |  Twincest - jednodílné
Utéct

Something has been taken
From deep inside of me
A secret I've kept locked away

***

Něco bylo vzato
Hluboko se mne
Tajemství, co sem držel zamknuté

Nevydržím to. Ty masy lidí, které si na nás ukazují. Pokřikují na nás. Znechuceně se na nás dívají. Obkličují nás ze všech stran a nedopřejí nám ani vteřinu oddechu. Nechtějí nás ani vidět, a přesto nás pronásledují na každém kroku. Pořád doráží, jsou jak psi, nepřestanou, dokud nás úplně nezničí.

Nechci být normální

11. února 2008 v 15:12 | Mary |  Něco jako deníček
Dneska jsem měla školu od osmi. Vstávala jsem v šest, protože jsem se ještě potřebovala kouknout na češtinu, měli jsme psát písemku. Stejně si ze všech těch římských autorů pamatuju jenom Catulluse. Ale co, písemka je napsaná, aleluja, mám to za sebou. Další písemka byla z matiky, tu jsem nějak ustála, nebudu šílet kvůli pár číslům, že. Díkybohu jsem nebyla zkoušená z fyziky, protože jsem dutá jako bambus, dostala bych kouli a průměr by mi vycházel na čistou čtverku. Po tom fakt netoužím.
Měli jsme tělocvik, hráli jsme florbal. Sebevražda sama o sobě, já jsem nebezpečná a s prázdnýma rukama, natož když kolem sebe mlátím hokejkou. Kdyby jste mě někdy viděli sportovat, radím držet se ode mě nejmíň deset metrů daleko, chcete-li se dožít večera. Jakožto kapitán družstva (nechápu proč mě vybrala, jsem levá jak turecká šavle) jsem musela rozehrávat (děs) a vůbec jsem se nedostala na lavičku (ještě větší děs). Lítala jsem po tělocvičně jako fretka, s vyplazeným jazykem a před očima jsem měla skoro mžitky, takže jsem přihrávala i tam, kde vůbec nikdo nebyl. Vrcholem všeho bylo, když mě profesorka nacpala do branky, donutila kleknout a sebrala mi hokejku. Celých pět minut jsem se tam klepala, mávala si rukama před obličejem, žvatlala jak pětileté dítě, ať mě pořádně brání, protože se bojím míčku, a skoro se modlila, aby už byl konec hodiny nebo aby se aspoň drželi na druhé straně haly, co nejdál ode mě. Jo, proč se chovat úměrně svému věku, být normální je přece děsná nuda, ne? :D Naštěstí mi to vyšlo, míček se u mě objevil asi jednou, nepustila jsem žádný. Jsem borka :D
Měla bych letět, čeká mě velký úklid bytu. Zítra nám budou měnit okna, takže jsem dostala přikázáno nacpat si všechny věci, včetně kalendáře a mého oblíbeného plyšového médi, někam, kde na ně nebude vidět. Už teď to tady vypadá jako po boji, nechci to vidět zítra, až bude na všem ležet centimetrová vrstva prachu. To bude teprve úklid! Brr. Taťka se dokonce rozhodl, aby to bylo kompletní, že nám na dva dny vypojí ze zásuvky počítač, takže budu asi do úterý večer nebo do středy bez přístupu na net, protože sama si to nejsem schopná zapojit. By z toho byl akorát tak úraz elektrickým proudem a účinek veškerý žádný. Uvidíme, jak to bude.
Chtěla jsem zítra přidat povídku, ale díky těmto naprosto, ehm… nečekaným událostem, ji přidám dneska. Na tu slibovanou slátaninu si asi budete muset ještě chvíli počkat, je rozpracovaná, snad s tím něco svedu.
Mějte se hezky a chovejte se slušně, ne jako já :D
Zatím pa, Mary

Nepropadám. Zatím.

7. února 2008 v 13:06 | Mary |  Něco jako deníček
Zrovna dneska jsme dostávali známky z pondělní písemky z fyziky, což je předmět, který mě nebaví, který mi nejde a který se nejsem schopná za žádnou cenu naučit. Nevím, jak bych dopadla, nebýt toho, že jsem měla lavici počmáranou všelijakými vzorečky. Asi bych proletěla. Celých deset minut z nekonečné hodiny zeměpisu jsem musela poslouchat, proč se kácí pralesy a co je na tom vlastně špatného. Bylo mi skoro do breku, když jsem slyšela o všech těch zvířátkách… L Hádali jsme se s bratrem, který z nás je větší vůl a ignorant a to jen proto, že jsem ho ráno vzbudila o pět minut dřív než chtěl. Sám vstávat nemůže, budík nevedeme a mobil má zabavený. Zjistila jsem, že jsem asi dyslektik, pletu si písmenka a pak vypadám jako blbec, když místo skutečně napíšu skutečnost. Mám rozdělaný takový jeden projekt, bude to pořádná ztřeštěnost, ale já už jsem taková. Dneska jsme končili brzo, tak se na to vrhnu a uvidíme, co z toho vyleze. Jestli vůbec něco.
Musím letět, než se vrátí rodiče a já budu muset poslouchat jejich hlody, kde ústředním tématem bude, jakto, že už jsem zase u počítače a proč radši nedělám něco do školy".
Pěkný den přeje Mary J

Na samotě u lesa 4

6. února 2008 v 20:53 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Omlouvám se, že jste museli na nový díl čekat tak dlouho, ale byly tady osobní problémy, i když se netýkaly přímo mě, docela se mě to dotklo, nebyla jsem schopná psát… Ale to se spraví. Zatím vám sem přidávám čtvrtý díl, tak doufám, že se vám bude líbit, je mírně praštěný.
Za komentáře děkuju. Mary