Březen 2008

I am sad

29. března 2008 v 18:53 | Mary |  Něco jako deníček
Nemám ho ráda. Ne dneska. Ne po tom co mi řekl.
Panebože, je přece můj bratr! Ale chová se, jakoby jsme byli jenom dva lidé, kteří se vůbec neznají a jen nedopatřením bydlí pod jednou střechou.
Nevadí mi, že má jiné názory na všechno kolem sebe než já. Takových lidí je… Nevadí mi ani to, že mi nerozumí. Spousta lidí mi nerozumí, dávno mě tohle netrápí, zvykla jsem si na to. Ale on se ani nesnaží. Vůbec nic o mně neví. A možná je to tak lepší.
Nestěžuju si, ani nechci, aby mě někdo litoval. Jenom mě mrzí, jak se ke mně chová. To, že mi pořád nadává. Proč nevidí, že mě to trápí? Copak je slepý? Není slepý, jenom je to idiot, který nevidí nic kromě sebe.
A s ním mám mít ještě kdoví kolik let společný pokoj? To nepřežiju. Nemám šanci.

Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!

19. března 2008 v 17:54 | Mary |  Něco jako deníček
Vstávala jsem o… čtvrt na sedm? Jo, tak nějak. Proč musíme i poslední den před prázdninami chodit do školy? Nechápu. Zničí mě to. Ale to nevadí.
Dneska to byla idylka. Osm hodin ve škole strávených hloupým zíráním do zdi a předstíráním, že dělám aspoň něco a nespím s otevřenýma očima. Byla jsem zkoušená. Z chemie. Blbý názvosloví! Další v pořadí byly tři písemky. Jedna z nich byly slovíčka z ájiny. Nebudu komentovat, co tam bylo, podle mě stačí říct, že tam byly samý spojení typu "průmyslové znečištění" a "osamělý ředitel". Jo, jo, náš pan profesor má fantazii a občas poněkud… ztřeštěné nápady.
Byla jsem obviněna z toho, že jsem marťan. Vážně, nekecám. Prý mě na tom lyžáku vyměnili, pravou Mary si tam nechali a falešnou z jiný planety poslali zpátky. Bylo mi důrazně doporučeno, aby se tam jelo o prázdninách podívat a pokud možno onu původní Mary přivezla zpátky. Snad bych to i udělala, ale ono je to tak dáááleko…
Já nemůžu za to, že jsem v poslední době tak mimo! Nemůžu za to, že se nedokážu na nic soustředit, nic mi nedává smysl a ve všem dělám naprosto zbytečný chyby. Třeba se to zpraví. Doufám, že se co nejdřív vzpamatuju, vážně.
Juj, zapomněla jsem… Měli jsme společenky. Děláme psychologii. Fakt sranda, až na to ohromné zklamání, co si pro mě nachystal prófa. Od začátku roku jsem se těšila, až se konečně dostaneme ke kapitole o psychických poruchách a nemocech. Opravdu jsem se na to těšila, tohle mě dost zajímá. A dneska, DNESKA, jsme to měli dělat. Konečně! A v té chvíli mi někdo srazil náladu až na bod mrazu, když prohlásil, ať se ze strany 150 vrátíme zpátky na 130, protože jsme tam cosi vynechali. Vlastně celou vývojovou psychologii, vidím to tak na dva tři měsíce. Sakra. Ale celá hodina nebyla tak hrozná. Když dostal od spolužačky bonbony, prohlásil, že je špatné brát úplatky, protože by se z toho jeden zbláznil, načež si bonbony s širokým úsměvem strčil do kapsy. Navíc jsem se dozvěděla, co je to "anální období vývoje člověka", takže to nebylo zase tak hrozné.
Domlouvala jsem se s holkama, že o prázdninách vyrazíme někam pařit. Už se těším, možná (pokud bude alkohol a nebudou zátahy :D), MOŽNÁ, se místo Mary objeví Maruška, což je moje milé, malé, sladké a hlavně špatné já, na které svádím všechny své průšvihy. Nevím, jak to dělám, ale zatím mi to lidi docela žerou, takže v tom asi budu pokračovat i nadále.
Mamka mi oznámila, že pokud se okamžitě nerozmyslím, co chci na narozeniny, potřepe mi rukou a nedostanu vůbec nic, protože jí to může být přece úplně jedno, že. Mám ale menší problém, myslím, že mi zamrzl mozek, nedokážu smysluplně přemýšlet a nic mě nenapadá. Poraďte mi někdo, pls!
Díky moc za pomoc (hele, to se rýmuje! :D) a mějte se pěkně. Mary

Zurück

17. března 2008 v 16:52 | Mary |  Něco jako deníček
Uf. Vrátila jsem se. Jsem zpátky. Hurá! Jásejte a modlete se k Budhovi a twincestu. Ok, toho Budhu samozřejmě nemusíte. Ale tak jak tak - žiju a jsem relativně zdravá (duševní zdraví do svého hodnocení nepočítám, to je vám asi jasný). Bolí mě nohy, rameno i záda a mám tolik modřin, že vypadám skoro jako oběť domácího násilí, ale nic jsem nezlomila ani sobě ani nikomu jinému, což mě velice těší. Asi na sebe budu hrdá.
Bylo nás tam moc. Dvě třídy po třiceti lidech, několik profesorů a zdravotnický dozor. Teda spíš dvaadvacetiletý student medicíny. Hlavní zaměření? Gynekologie. Na lyžák se to hodí vážně dokonale. Ale i tak. Byl strašný pako, paktoval se s osmačkama, barbínama a naším mladým profesorem. Ale v pátek mi pochválil masku na karneval, čímž si u mě mírně šplhnul, takže zase až tak špatný asi není. Když teda vynechám, jak navrhoval, že nám může ve sprše podávat mýdlo, protože on, jako doktor, k tomu má to správné a tolik potřebné vzdělání :D
Pokoje… Ehm. Dvoupatrové s televizí a vlastní koupelnou. Respektive s miniaturní koupelničkou, kde byl záchod a sprchový kout a prasklým dnem i boční stěnou, takže polovina vody, kterou jste na sebe nalili, zůstala někde na zemi. nehledě na to, že jsme se párkrát museli sprchovat ve studené vodě, protože teplé se nám jaksi nedostávalo… Jinak to byla jenom jedna skříň, a jedno jediné topení pro pět lidí. Zdi naprosto papírové, bylo přes ně slyšet úplně všechno, včetně toho, že si ve vedlejším pokoji pořád kdosi zpívat. Musely jsme to přehlušit hlasitou hudbou, což se některým zrovna moc nelíbilo. :D Druhé patro taky nebyla žádná výhra, bylo to tam tak mrňavé, že se tam sotva vešly tři nízké postele, strop byl tak nízko, že jsem se ani já se svými necelými stošedesáti centimetry nemohla na nejvyšším místě úplně narovnat. Oblečení se prakticky nedalo kde sušit (a že ho bylo hodně) a večer bylo vždycky neskutečný horko.
Sníh nebyl. Tedy - nebyl nikdo jinde než na sjezdovkách, všude okolo bylo bahno. Bylo vážně úžasné lozit půl kilometru s lyžemi na rameni a ještě se prodírat hromadami bahna. Fakt nezapomenutelný zážitek.
Co se týče jídla, celkem se to dalo. Mile mě překvapilo, když nám jednou večer dali borůvkové knedlíky. Ne že bych sladké jídla až tak milovala, ale ty borůvky… :D To musíte uznat. Nadšeně jsem se vrhla na svoji porci, než mi mezi zuby zaskřípal šutr… A zřejmě jsem nebyla jediná, kdo našel v jídle něco, co tam zřejmě být nemělo… No jo, aspoň jsem v tom nebyla sama.
Nebudu psát, kdy jsme chodily spát, stačí, když řeknu, že to rozhodně nebylo hned po večerce. Spíš tak někdy kolem půlnoci, tedy kromě toho posledního večera, kdy jsme se v tu dobu ještě balily a likvidovaly poslední zásoby sladkostí, které se nám nechtěly tahat domů, a spinkat jsme šly o půl třetí ráno, potom, co na nás ve čtvrt na dvě vletěl profesor s tím, že děláme bordel na celou chatu a jestli se okamžitě neuklidníme, asi nás vyhodí ven na mráz a nepustí zpátky dřív než ráno. Celý víkend jsem doháněla svůj spánkový deficit. Snažila jsem se, ale pořád se mi chce tak hrozně moc spááát… Něco s tím budu muset udělat. Stejně dneska nejde Dr. House, takže můžu do postýlky brzo, aniž byl něco důležitého zmeškala.
Sečteno a podtrženo, když vynechám ona drobná zranění a to, že jsem způsobila jednu nehodu, byl to vlastně docela podařený týden.
Mějte se hezky, unavená a naprosto dutá Mary

Jak vychovat zombíka...

14. března 2008 v 14:59 | Mary |  Povídky
Tak, abych vám zpravila chuť (i když, u tohohle… kdo ví), přidávám ono dlouho slibované COSI. Je to vážně slátanina, ale psalo se mi to mimořádně dobře a na to, jaké je to téma, jsem s tím docela spokojená. Není to přímo originálka, je to vlastně skoro fanfic (teda parodie), ale nehodí se mi to do žádné rubriky a novou kvůli tomu zakládat nebudu. Některé části by možná neměli číst lidé se slabším žaludkem (pak neříkejte, že jsem vás nevarovala!). komentáře vítám, ráda bych věděla, co si o tom myslíte. A ne, nezbláznila jsem se :D Mary



Na samotě u lesa 7

13. března 2008 v 20:24 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Ozývám se (jestli z dalekých předalekých hor nebo rovnou ze záhrobí, to vážně netuším, protože tenhle článek je přednastavený) a přináším nový díl staré povídky. Všichni povinně přečíst a okomentovat, ať si mám co číst, až se vrátím. Doufám, že nebudete Zklamaní. Mary

Vorbei

10. března 2008 v 13:31 | Mary |  Twincest - jednodílné
Tohle radši uveřejňuju, když tady nejsem. Sama za sebe téhle povídce moc nevěřím, myslím, že se mi nepovedla. Všichni se v ní chovají tak… nesmyslně! Ale řekla bych, že když už jsem to napsala, máte právo si to přečíst. Takže tady je a nebijte mě. Mary

Zachraň se kdo můžeš

9. března 2008 v 15:17 | Mary |  Něco jako deníček
Achich ouvej, pomoc. Musím projet všechny svoje oblíbené stránky, protože od zítřka až do soboty budu docela brutálním způsobem nepřítomná. Jedu na hory, samozřejmě povinná akce, které bych se mohla vyhnout jedině v případě, že si zlomím polovinu kostí nebo dostanu střevní chřipku, spavou nemoc nebo malárii. Moc se do toho nehrnu, jsem sportovní (a hlavně lyžařský) antitalent, lyžování mi nešlo, nejde a nejspíš ani nikdy nepůjde natolik, abych stála hodinu v kuse na nohách a neválela se někde ve sněhu. Všichni mi přejou, abych si to tam užila, zatímco mně nezbývá než doufat, že to přežiju a domů se vrátím zdravá a pokud možno ne na kolečkovém křesle. Musím si ještě zabalit, už vidím tu hromadu věcí, vážně nevím, kdo mi potáhne bágl, ale já to určitě nebudu, protože bude těžkej a malá sladká nevinná Mary se nemůže tahat s těžkýma věcma, protože by mohla mít kýlu. Musím ukecat bratra, aby mi půjčil tu svoji pistolku, jelikož bez ní bude mít můj karnevalový převlek fatální nedostatky. Asi ho budu muset něčím podplatit. Uvidíme.
Děkuju vám za komentáře a pokusím se vám sem přednastavit nějakou povídku a nový dílek Na samotě u lesa, abyste se tu za dobu mojí absence moc nenudili.
Jestli ty hory přežiju, měla bych se ozvat v sobotu nebo v neděli, takže mi držte palce, protože na smrt jsem ještě vážně mladá.
Zatím ahoj, Mary

Co bych určitě neměla dělat

5. března 2008 v 11:21 | Mary |  Jenom já
Brzo budu mít narozeniny (už šestnáct, panebože, za chvilku půjdu do důchodu!), takže jsem se rozhodla zabít čas tím, že si sepíšu seznam věcí, které bych vzhledem k mému věku rozhodně neměla dělat. Určitě to není všechno, ale na víc jsem si zrovna nevzpomněla. I tak si myslím, že je toho až moc.
Co bych neměla:
- chovat se jako dítě
- tančit v supermarketu
- mluvit čtyřmi jazyky najednou
- zpívat do papíru stočeného do ruličky, protože je to mikrofon
- klouzat se na schodech
- chodit po obrubníku s roztaženýma rukama a předstírat, že jsem letadlo
- zpívat učitelce pod okny
- tvrdit, že jsem čtvrtá česká superstar
- vyprávět všechno třikrát po sobě
- máchat kolem sebe rukama, když mluvím
- tvrdit, že jsem smrtka
- chodit po městě, když mám v puse lízátko ve tvaru dudlíku
- říkat před každým tělocvikem, že určitě umřu
- psát ve středu v devět večer slohovku na čtvrtek
- dělat si tlusté černé linky, když se mi chce brečet, jenom proto, aby se mi mělo co rozmazat
- pořád říkat "víš jak"
- říkat, že za všechny moje špatné vlastnosti můžou geny
- mluvit sama pro sebe
- chodit středem silnice jenom proto, že zrovna nejede žádné auto
- dělat všechno na poslední chvíli
- tvrdit, že sice nejsem normální, ale že mi to vůbec nevadí, protože když je někdo normální, tak to není normální
- tvářit se jak mentálně zaostalá
- dělat ze sebe debila
- předstírat, že jsem opilá, když jdu domů
- provokovat bratra k hádce, dokud se neujistím, že v okruhu tří metrů od něj není nic, co by po mně mohl hodit
- zpívat si ve vyučování (popřípadě při písemce)
- skákat lidem do řeči
- kreslit Alánka místo učení se na písemku
- parodovat profesory
- svádět všecny své problémy na moje špatné já
- přemýšlet, že si nechám udělat fialový melír, i když vím, že by mi neslušel
- ptát se mamky, jestli máme borůvkovou marmeládu, když vím, že nemáme
- říkat mojí škole "náš ústav"
- reagovat na to, že bratr pomlouvá moji nízkou inteligenci slovy: "s tím se smířím"
- snažit se odemknout dveře od domu klíčkem od mé školní skříňky
- mluvit o sobě v mužském rodě
Tak to jsem zvědavá, kolik toho dodržím?

Na samotě u lesa 6

3. března 2008 v 19:27 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Takže... Konečně nějaká akce :D

Nezapomeneš

3. března 2008 v 14:16 | Mary |  BÁSNIČKY?
Hurá, přidala jsem další rubriku své tvorby! Tentokrát to budou básničky. A varuji předem - nerýmují se. Miluju básničky, ráda si je čtu, ale co se týče mých výtvorů, jsem zastáncem volného verše, už proto, že nejsem schopná ze sebe vypotit smysluplný rým. I tak doufám, že se vám to bude líbit. Mary