Květen 2008

On dýchá!

30. května 2008 v 21:42 | Mary |  Něco jako deníček
Matury skončily a mně se v pondělí absolutně nechce do školy, protože jsem už čtrnáct dní neviděla žádný učení. Ale dneska to nijak nevadilo. Vedení školy evidentně chtělo, abysme měli na maturitní týden hezké vzpomínky aspoň my, když už ne ti, kterých se to přímo týká, a zařídili nám náhradní program. Nejdřív jsme koukali na zhruba dvanácti minutový snímek o zásadách první pomoci a pak nás vyhnali na hřiště, rozdělili do skupinek a vypustili do prostoru, abysme si svoje nově nabyté vědomosti pod dozorem zkušenějších třeťáků vyzkoušeli v praxi. Bylo to vážně úsměvné, některé části přímo legrační. Dostala mě demonstrace transportu zraněného, když jistý se odvážný hoch rozhodl hodit si přes ramena svého o něco silnějšího spolužáka, aby nám dokázal, že to zvládne každý, to jsem fakt nemohla. Chudák se totiž asi trochu přecenil. Nemohl ho unést. Inu, stane se. Za trest toho druhého plácal po zadku, když se vyměnili.
Učili jsme se, jak vypadá stabilizovaná poloha, měli jsme požární poplach (a přestože jsme všichni věděli, kdy přesně bude, takže jsme se na to mohli duševně připravit, jedna spolužačka vyběhla ven v papučkách), při zběsilém útěku za školy jsme na chodbě potkali svého drahého profesora biologie. Jeho hláška "některé tady nechte uhořet" mě, přiznávám, trochu šokovala. Ale musela jsem se urychleně vzpamatovat, protože mě čekala přednáška o hasičích (i s prohlídkou auta), krvácení, popáleninách a omrzlinách… Vrcholem mého zdravotnického umění bylo vyjmenování "pěti T" a dýchání do anduláka při nacvičování dýchání z úst do úst. K mému překvapení neměl žádné končetiny (ani jiné vyčnívající orgány :D). Aspoň mu, na rozdíl od figuríny, na které jsme to trénovali v osmičce, při masáži srdce nevyskakovaly nohy.
Po tom, co jsme si vyzkoušeli práci s buzolou (zajímalo by mě, jestli to někdy v životě budu potřebovat) a přemluvili profesorku, jsme se vypařili. Doma jsem byla kolem třičtvrtě na dvanáct, což je na pátek velmi příjemný čas. Dala jsem si oběd (Už podruhé za tento týden zelí. Zítra chce mamka udělat halušky, samozřejmě opět se zelím. Vymluvila jsem jí to a ona je teď ve stadiu hloubání a přemýšlení, co uvaří místo toho.) a zapředla s taťkou zajímavou debatu o tom, co víc škodí životnímu prostředí. Vesmírné rakety nebo tepelné továrny? Toť otázka přímo hamletovská.
S trochou diplomacie se mi povedlo nenápadně přemluvit bratra, že bych mu měla s projektem na téma "manželství a rodičovství" mírně pomoct. Teď jen doufám, že se mi tam nějak podaří propašovat svůj veskrze kladný názor na registrované partnerství. Nevím, snad. Škoda, že my jsme tohle nedělali taky, to by se učitelé ještě divili, co bych jim tam napsala za slohovky. Takový projekt bych si teda nechala líbit.
Chvilku jsem opisovala od spolužačky seminárku a pak jsem se rozhodla jít do knihovny. A jelikož je u nás od rána příšerný vedro, vykašlala jsem se na svou chorobnou nenávist k této části oblečení a šla v sukni, což jsem neudělala už hodně, hodně, hodně dlouho. Tričko bez rukávů byla zřejmě chyba, jakožto přehnaně pihaté zrzce mi stačí vystrčit nos z okna, abych se spálila, mám kompletně červený ramena. Skvělý.
Po hodině a půl pobíhání mezi regálama jsem z knihovny vypadla a ploužila se přes celý město domů. Do očí mi šlo slunce a potkala jsem svoji bývalou třídní s kočárkem. Stavila jsem se v papírnictví a koupila si hromadu průhledných složek na papíry, abych měla do čeho tu seminárku strčit, když už jsem se ji rozhodla napsat. Sotva jsem vylezla so čtvrtého patra, vlezla do bytu a na skříň hodila knížky, bylo mi oznámeno, že se jde na pizzu. Venku všechno obsazeno, dokonce jsem tam zahlídla svoji matikářku z šesté třídy, kterou jsem neviděla ani nepamatuju. Zdlábla jsem půlku pizzy s ananasem (miluju ananas!) a za zuřivé gestikulace jsem se pokoušela milým rodičům vysvětlit, jak se přenáší zraněný. Nevím jestli to pochopili. Každopádně jsem znova vylezla do čtvrtého patra, vlezla do sprchy a teď tady sedím, napapaná a příjemně unavená…
Asi půjdu spát.
Dobrou, Mary

Na samotě u lesa 11

28. května 2008 v 15:25 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Tady máte ten slibovanej díl. Snad se vám to bude líbit, nerada bych, abyste mě ukamenovali. A abych předešla vašim dotazům na tohle téma - ne, nemyslím si, že je Bill tele. Fakt ne :D Mary

A když zvýším hlas...

26. května 2008 v 13:49 | Mary |  Něco jako deníček
Dneska jsem tu brzo. K nadšení nás mladších se u nás totiž tento týden konají maturity, takže na rozdíl od minulého týdne, kdy jsem prakticky celou dobu mokla, předstírala, že si něco píšu a pospávala ve vlaku nebo autobuse během cesty z jednoho města do druhého (a to všechno prosím ze studijních důvodů, dokonce z toho budu psát seminárku), jsme měli dneska jenom čtyři hodiny a ještě byla jedna z nich suplovaná. Příjemná změna, to vám povím. Probírali jsme komunikaci a jelikož to ten cvok chce narvat do příští písemky z psychologie, asi si to budu muset aspoň přečíst. Evidentně by se mělo psát i z němčiny, takže se budu muset naučit slovesa s neodlučitelnou předponou. V ideálním případě jinak, než mým obvyklým způsobem učení, kdy otevřu sešit, podívám se, co se mám učit, a zase sešit zavřu. Budu si hrát na vzornou studentku, ach jo. Navíc se zeměpisář rozhodl, že začne zkoušet, takže jsem v háji. Nemám ho ráda.
V pátek jsem po dlouhé době opět potkala jednu bývalou spolužačku. Velice se divila, jak je možné, že mám pořád ještě svoji barvu vlasů, když ona už stihla mít blond, hnědou i červený melír. Oznámila jsem jí, že se obarvím načerno a budu předstírat, že jsem satanistka. Vykulila oči a vypadalo to, že to bere fakt vážně, než pochopila, že si dělám srandu. Jak je možný, že mi lidi někdy sežerou takový kraviny? Včetně spolužáka, který mi v devítce uvěřil, že mám na každém oku dvanáct(!) dioptrií. Čím to jenom je? Nechápu.
Vybírali jsme si volitelný předmět. S tím byl menší problém, protože zatím pořádně nevím, co bych jednou chtěla studovat. Jenže ono výběr latina/deskriptivní geometrie, moc možností nedává, zvlášť když neumím narýsovat ani čtvereček čtyři krát čtyři centimetry tak, aby mi to někde kousek neujíždělo. Takže jsem si z naprostého nedostatku jiných možností vybrala latinu a teď chodím dokola a do každýho, kdo je aspoň trochu ochotný mě poslouchat, hustím, že je to absolutní zbytečnost. Ti profesoři si toho taky navymýšlej… hrůza.
Čeká nás peer program. Pro ty, co neví, je to program prevence drogové závislosti. Přikvačí za náma nějací starší studenti (možná i kluci, kdoví), budeme se povídat, hrát hry a to prosím všechno bez dozoru dospělých, teda doufám. Jinak by to bylo na dvě věci, jak s oblibou říkala učitelka přírodopisu, která nám ovšem taky nadávala do oblud, živočichů a potvor. Jo, krásné vzpomínky… Ale byla s ní sranda. Dokud nehulákala na vás, že. To měl člověk chuť jít se zahrabat nejmíň tři metry pod zem, aby na něj nikdo neviděl, a pro jistotu se ještě zalít betonem.
Kreslila jsem si dneska ve škole andílka, bylo to desetkrát zajímavější než debatovat o výhodách a nevýhodách jaderných elektráren. A stokrát zajímavější než čumět na profesora, který taky moc krásy nepobral :D A když se prófa blížil ke mně, strčila jsem papír pod učebnici a nevinně na něj zamrkala, ani ho nenapadlo mě z něčeho podezírat… :D:D:D
Jo, ještěže nejsem ten satanista, by mi asi neprocházelo všechno tak hladce…
Mary

You can’t hide, you can’t run

24. května 2008 v 18:11 | Mary |  BÁSNIČKY?
Je to pravda? Těžko říct. Pro někoho ano, pro někoho ne… A pro vás?

Hráč se smrtí - prolog

22. května 2008 v 19:26 | Mary |  *FF - Hráč se smrtí
Zcela nová vícedílná povídka! Nebude to nic moc optimistického ani dlouhého, bude jenom pár dílků. Nebudu vám vysvětlovat o čem to je, kdyby někdo něco nepochopil, můžete se zeptat v komentářích, ale myslím, že to není nijak přehnaně složité.
Mimochodem, jestli někoho zajímá, kdy bude další díl Na samotě u lesa, tak někdy po neděli. Pokud budete psát komenty, možná se dočkáte už o víkendu :D
Mary

Na samotě u lesa 10

19. května 2008 v 19:22 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Někdo po mně chtěl další dílek, tak ho máte tady. Všechny ty výlevy emocí jsem si možná mohla nechat od cesty, ale… hodnocení nechám asi jako vždycky na vás. Nechte si čvachtat. Mary

Vím

11. května 2008 v 20:51 | Mary |  Povídky
Tady máte jednu novou autorskou (tedy moji vlastní) povídku. Doufám, že se to bude někomu líbit, komentáře bych vážně ocenila.
Upozornění: femslash

Západ slunce

11. května 2008 v 15:18 | Mary |  Fotky
Prohrabávala jsem se složkama, foťákem a mobilem, vykouklo na mě tohle.

Hlášky 2

10. května 2008 v 16:50 | Mary |  Hlášky
Tak se mi tady nahromadila další spousta keců všech mých příbuzných, kámošů, profesorů a známých a říkala jsem si, že by mohlo být fajn, aby jste měli možnost si to přečíst i vy. Nechce se mi nad tím smát jako jediné :D Třetí várka je zatím v přípravě.
Mary :D

Imprisoned in memories

10. května 2008 v 10:50 | Mary |  Slashe
Jelikož jsem našla v počítači povídku, která se mi nehodí do žádné rubriky, vytvořila jsem si pro ni novou. Budou to FF z jiných fandomů, než je Tokio Hotel (s TH ani twincestem ale samozřejmě nekončím). Přímo před povídkou bude vždycky napsané, čeho se to týká. Tak komentujte, ať vím, jestli se vám tahle změna líbí.
Fandom: Stmívání (Stephenie Meyerová)
Básničkami je oddělená minulost.
Díky za pochopení, Mary

Omluva

10. května 2008 v 9:57 | Mary |  Něco jako deníček
Tak jsem se dívala, poslední dobou sem toho moc nepřibývá, že? A když, tak jenom nějaké moje kecy, žádný povídky. Ne že bych nic nepsala, spíš nemám náladu přepisovat to do počítače. Ale já se polepším, určitě. Zrovna dneska jsem doma sama, takže můžu být v klidu, nehrozí, že by se mi zčista jasna někdo vynořil za zády a ptal se, co to mám. Pokusím se tady s tím něco udělat.

Neznáš mě

1. května 2008 v 19:38 | Mary |  BÁSNIČKY?
S věnováním. Pro něj. Vím, že si to nikdy nepřečteš, a pokud ano, nepochopíš. Škoda.

My jsme trojka. Kdo je víc?

1. května 2008 v 11:28 | Mary |  Něco jako deníček
Tak nevím, jakým slovem bych mohla včerejšek dostatečně charakterizovat. Vysmátý? Praštěný? Padlý na hlavu?
Bylo něco málo po půl osmé ráno, stála jsem s holkama na chodbě před naší třídou, o něčem jsme se bavily a sledovaly jsme lidi, kteří se s nadšenými úsměvy (dobře, teď kecám) plouží do tříd. Kousek od nás si položil jeden z profesorů na lavičku tašku a začal kolem ní pochodovat, nikdy ne dál než tři kroky, zřejmě aby mohl okamžitě potrestat případného zločince, kterého by napadlo prohrabat ji a vypůjčit si svoji písemku, aby mohl narychlo opravit pár chyb. Pak se to začalo houfovat. K milému profesoru biologie se přidali další dva kati z našeho ústavu. Chytře si stoupli před hlavní vchod, všichni tři v černé, a tudíž dokonale sladění, a začali si povídat. Nemám tušení o čem, ale jak inteligentně poznamenala jedna kámoška, vypadalo to, jakoby se domlouvali, kam si odskočí dát trojku :D Následoval obrovský výbuch smíchu a vzrušené debata, během níž jsme se jednohlasně dohodly, že odběhnou do kumbálku vedle tělocvičny. Jaké bylo naše překvapení, když se všichni tři aktéři po chvilce oním směrem skutečně vydali, samozřejmě ve zhruba pětimetrových rozestupech, asi aby nebyli až tolik nápadní. Ale byla to zbytečná práce, my víme své :D Napadá mě, jestli se budu moct na některého z nich podívat bez toho, abych se šíleně rozesmála, jako nedávno v němčině při čtení článku, na kterém samozřejmě nic směšného nebylo, takže jsem byla považována za minimálně padesátiprocentního blázna. Jo, Bohnice, už se těším! :D
Měli jsme francouzštinu! Místo češtiny, suplovanou, fránináři se učili, my ostatní jsme měli zadanou práci do češtiny i do němčiny, takže jsem chvilku zírala na anglinu a zbytek hodiny, jsem poslouchala, co říkají a snažila se zjistit, jestli je mi profesorka opravdu podobná. Musím se přiznat, že naživo jsem fráninu slyšela poprvý (když vynechám kamarádčin pokus naučit mě se představit) a s mýma znalostma bych proletěla natošup. Vlastně umím říct jenom Je ťaime, merci a merde, toť vše :D
Přetrpěla jsem biolu a sáhodlouhé povídání o infekčních chorobách, v angličtině jsem sesmolila písemku. Jsem ráda, že mi moje úterní drcení slovíček během lakování nehtů na černo k něčemu bylo. Napsala jsem čtrnáct slovíček k filmovému průmyslu, patnácté jsem si vymyslela, protože nesnáším, když odevzdávám papír a mám tam volný řádek. V psychologii byla taky zábava, prý "tady máte papírky a napište mi, co vás dokáže dojmout až k slzám". Přiznala jsem se k tomu, že mě vždycky rozbrečí Velký Joe a papír jsem radši odevzdala dřív, než mě napadlo něco ještě horšího. Ve fyzice jsme pro změnu házeli kuličkama a měřili, jak daleko doletí. Tomu fakt říkám škola hrou.
Domů jsem dorazila něco po třetí odpoledne (stejně nechápu, proč nás v tý škole drží tak dlouho) a musela jsem přetrpět mamčin šokovaný výraz a dotazy na téma "jakto, že jsem tak brzo doma". Nemají mě rádi, nejradši by snad, abych se doma skoro neukazovala :D Zbytek dne jsem si četla, psala jsem jednu spešl novou povídku (snad brzo zveřejním, až se do toho pořádně dostanu), dívala jsem se na Hříšný tanec 2, četla jsem si. A během toho všeho jsem se snažila ukecat bratra, aby mě pustil na počítač, jenže když se mi to konečně podařilo, zjistila jsem, že se nám podělal internet. To dělá často, parchant, hlavně když něco nutně potřebuju do školy nebo chci přidat nějaký výživný článek na blog. Proto vlastně tohle píšu až dneska. Bratr tu není, aby otravoval (kdoví, kde se fláká), není škola, takže můžu být tady a dělat cokoli chci. Naneštěstí mám vedle sebe obrovskou hromadu sešitů s úkoly, takže vidím dnešek tak, že budu psát, počítat, učit se na zítřejší písemku z chemie, drtit německý slovíčka a nakonec umřu vyčerpáním dřív, než vůbec stihnu svoje nové znalosti nějak využít. Chjo.