Září 2008

Blind to hint 1

12. září 2008 v 15:23 | Mary |  FF - Blind to hint
Radujte se, veselte se, miláček, zlatíčko, koťátko a já nevím, co všechno ještě Mary pro vás začala psát speciální novou vícedílovku. Doufám, že se vám to bude líbit. Na moji milou Na samotě u lesa nezapomínám, pilně na ní pracuju, ale to víte, s novým školním rokem do mě vjela tvůrčí energie, nápadů je moc a takhle to potom dopadá.
Přeju vám pěkný počtení (pokud to teda budete číst, že :D) a veškeré stížnosti bych prosila dolů do komentářů, díky.
Mary
Blind to hint 1
"Kaulitz k tabuli!"
Příšerně se leknu, když se třídou hlasitě rozezní nepříjemný hlas naší profesorky a rychle schovávám pod lavici papír, na který jsem si od začátku hodiny čmáral. Asi by nebylo zrovna vhodné, kdyby mi to zabavila. Chvilku váhám, jestli ta dlouhovlasá můra měla na mysli mě nebo Billa. Záhada je rozluštěna v okamžiku, kdy bratr polohlasně zakleje, neochotně se vyhrabe z lavice a ještě neochotněji se pomalu plouží k tabuli. Povzbudivě se na něj usměju a posunkem naznačím, že mu držím pěsti. Pohodí hlavou.
"Pomaleji už by to nešlo, Kaulitz?" zavrčí profesorka a nenávistně probodne Billa pohledem. Odjakživa ho nesnášela. Mě neměla ráda, ale s tím, jak se vozila po bratrovi se to nedalo srovnat. Nadávala mu za každou hloupost, každou druhou hodinu ho zkoušela a všechno to zdůvodňovala tím, že "se ho snaží alespoň trochu vychovat, když to jeho rodiče evidentně nezvládli".
"Nemyslete si, nejste zase až tak důležitý. Jsou tady i další adepti na zkoušení, takže jim to blaho být u tabule neodpírejte." Profesorka si posune výš mrňavý brejličky. Je mi záhadou, jak přes něco takovýho vůbec může vidět.
"No jo, všichni se sem hrnou." Bill lhostejně pokrčí rameny, co mu je do ostatních, když se snaží oddálit svoje vlastní utrpení a zachránit si kůži, že, a zpomalí tak, že i šnek by byl rychlejší. Vlastně to spíš vypadá, že se vůbec nehne z místa.
Zakroutím hlavou, to je celý on. Vždycky si stojí za svým. Má své názory a nebojí se je dávat najevo nebo se o ně v případě nutnosti rvát do krve, jen aby si dokázal, že na to má. To je právě důvod jeho občasných problémů s učiteli, jeho neústupnost. Nikdy si nic nenechá jen tak nabulíkovat.
"Nebuďte drzý!" zahřímá profesorka vytočeně. Rychle přejde třídu a sedne si na desku svého stolu, až dřevo zapraská na protest.
"Tak mi povězte, co víte o Alexandrovi Makedonském nebo, chcete-li, Velikém." Vyčkávavě si založí ruce na ploché hrudi a propaluje Billa pohledem. Na obličeji jí pohrává špatně skrývaný úsměv, protože je jí jasné, že tenhle boj vyhraje. "No?" pobídne ho.
Podložím si hlavu rukama a sleduju, jak se bratr ošívá a nervózně se rozhlíží kolem sebe. Nechápu, co se děje, proč nic neříká. Dějepis ho sice nikdy nebavil, ale má dobrou paměť, na rozdíl ode mě mu nedělá problémy něco se naučit.
"No, Alexandr Veliký byl… ehm, žil v Makedonii…" hlesne po chvíli a nejistě se ohlédne na profesorku, aby zjistil, jestli nebude mít nějaké námitky. Ta mlčí, zřejmě ho chce nechat vydusit ve vlastní šťávě, mrcha jedna, proto se bráška odvážně snaží pokračovat dál.
"Někdy v antice, pár set let před naším letopočtem… myslím…"
Hlasitě a hlavně docela bolestivě se plácnu do čela. Právě mi totiž došlo, že Bill včera celé odpoledne prospal, takže se asi těžko mohl učit nenáviděný děják. Bolela ho hlava. A protože je zásadový, nedostanete do něj léky proti bolesti ani rozpuštěné v čaji, dokud se sám a svobodně nerozhodne, že je chce. A včera tedy rozhodně nechtěl. Místo toho, aby poslechl mě, svého staršího a světa znalého bratra, prohlásil, že víc, než nějaká pochybná chemie, kterou mimochodem nesnáší, mu pomůže spánek. Takže se ve čtyři odpoledne zavřel do pokoje a vylezl až dneska ráno. Zdravý, odpočatý a přímo nabitý energií do dalšího dne.
Rychle vyhrabu z báglu učebnici, protože sám takové podřadné věci jako dějiny starověkého světa neovládám, a netrpělivě tou tlustou bichlí listuju, až najdu kapitolu o mladém vojevůdci, který "ačkoli zemřel mlád, přesto dokázal velké věci". Teď mě napadá, že jsem možná viděl i film, ale nejsem si jistý. Zvednu hlavu od knížky a chci bratrovi nadiktovat správnou odpověď, ale je otočený na druhou stranu a nervózně si hryže ret.
"A nebyl to ten, jak napsal-"
"Ne, Kaulitzi, to nebyl." Ani ho nenechá domluvit ta ropucha a vyčkávavě ho se stále širším zlomyslným úšklebkem pozoruje. Bill svěsí ramena a zaryje pohled do zažloutlého linolea.
"Bille," syknu, abych na sebe upoutal bratrovu pozornost. Nevím, jestli mě slyšel, ale skloní hlavu ještě víc a začne si hrát s jedním ze svých prstenů. Zkusím to znovu. "Bille!"
"Klid!" okřikne mě profesorka a ironicky poznamená: "Mám pocit, že tady dneska nepomůže ani napovídání." Afektovaně se zasměje, až mi naskočí husí kůže, a obrátí se zpět na Billa. "Dozvíme se ještě něco?"
Můžu se ztrhat, jak se snažím bratrovi všemožnými způsoby radit, nechám profesorku, aby mi každých pár vteřin nadávala, dokonce schytám poznámku za vyrušování (ne že by mě to teda trápilo, takových už bylo), ale všechno je marné. Bill se na mě za celou dobu ani jednou nepodívá a nakonec se vrátí do lavice s pětkou.

Hlášky 3

10. září 2008 v 14:22 | Mary |  Hlášky
Abyste si nemysleli, že jsme u nás samí suchaři, že se furt jenom učíme nebo že se neradi smějeme, máte tady další dávku hlášek, kterými se vám pokusím dokázat, že to tak není.
To mi můžete věřit :D
Mary


Spolužačka - Když jsme nepsali test, co máme dělat?
Profesor - Za úsvitu čekejte před gymnáziem na popravčí četu…
***
Profesor - Když dáte dítěti vodu s dusičnany, tak bude takové namodralé… žlutomodré, flekaté… nedoporučuju to zkoušet.
***
Profesor - Třeba to na hlavu, jak se to jmenuje… šampon!
***
Profesor - Topí se čímkoli, od pet lahví naplněných olejem až po pneumatiky…
***
(fyzika, probírali jsme druhy pohybu)
Profesorka - Pohyb posuvný je i volný pád. Když si sednete pod strom, na hlavu vám spadne jablko, vám se rozsvítí a můžete upravit Newtonovy pohybové zákony.
***
(stále fyzika)
Profesorka - Kolotoč je typický příklad rotačního pohybu. Pokud se utrhne, může to být i pohyb složený…
***
Profesor - Jaké jsou obecné vlastnosti živých soustav?
Spolužák (začne hledat v sešitě) - E…
Profesor - To nehledám, to vím! Co ty haksny nahoře?!
***
Profesor - Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Já!
***
Babička - Normálně se mi zdálo, že jedu na kole a naráz pode mnou to zadní kolo prasklo.
Taťka - To bys měla zhubnout aspoň dvacet kilo, když už se ti o tom zdá…
***
Profesor - To se týká třeba odolnosti vůči nemocem. Když bude chřipková epidemie, těch patnáct odolnějších bude sedět tady, zatímco ostatní budou ležet v komoře, nožky mít nahoře, bojím se, bojím se, že umře…
****
Profesorka - Jak poznáte, že máte doma tvrdou vodu?
Já - Bude skřípat mezi zubama.
***
Profesor (podívá se mi do sešitu) - Páni, to už jsme tak daleko?
***
Profesor - Někdo mi tady napsal, cituji: "tropické deštné pralesy jsou opak pouště, charakterizují se plazícími se rostlinami, převažují vyšší a jiné". Kraviny!
***
(v půlce hodiny)
Kámoška - Mně se chce čůrat.
Já - Mně taky.
Kámoška - Ale mně víc!
***
Profesor (zamává papírem) - Při opravě této písemky jsem omdlel a zbytek už jsem neopravil…
***
Profesor - Jistá expertka mi napsala, že společenstvo vyvrcholí. Nevím, jaké má intimní zkušenosti, ale orgasmus vypadá jinak! Možná má nějakou úchylku, sado maso nebo tak…
***
Profesor - Kdy žil australopithecus?
Spolužačka - No, ten tady byl dávno, už moc a moc dlouho předtím, ten tady ani nebyl!
***
(profesor si prohlížel naši třídní fotku)
Profesor (zděšeně) - Ježiši… (zapíchne prst do fotky) Co je to za sůvu?
Spolužačka - Paní profesorka.
***
(biologie, probírali jsme BSE)
Profesor - A ta kráva oslepne, vráží do věcí, napíchne vás a vy si můžete zahrát třeba na koridu…
***
Babička - Já jsem včera cvičila. A cvičila jsem tak, až jsem z toho usnula…
***
Profesor - … A pak přiběhl šílený policajt a začal na tu krávu střílet pistolí. Vystřílel dva zásobníky a netrefil ani jednou. Tak přišel myslivec, jenže ten si s sebou zase nevzal kulovnici…
***
(profesor popisuje ebolu)
Profesor - To je taková zajímavá choroba. Za dvě, tři hodiny z vás zbyde kašovitá hmota, která drží dohromady jen vaší flekatou červenou kůží…
***
Spolužák - A co tiny?
Profesor (nechápavě) - Co?
Spolužák - No, tiny. Myslím jako TINY.
Profesor - Aha, myslíš malinký? Jo, tak tam to změkne.
Já - Chudáček. Malinký a ještě měkký…
***
Mamka - To je hrůza. Půl jedenácté a my se cpeme piškotama.
Já - No a co. Piškoty jsou zdravý. Jsou pro malý děti, takže musej bejt zdravý… aspoň trošku… ne?
***
(chemie)
Profesorka - Jakou teplotu tání má cín? 40 je málo, to by se vám ti vojáčci na slunci roztavili.
Já - Ale je to dobrý maskování. Rozpustit se, splynout s okolím…
***
Profesor - Pokud budete v pátek někdo nemocnej, tak si to užijte ve zdraví…
***
(seděla jsem jinde než na svém místě před katedrou, ale po zvonění jsem se tam vydala zvednout židli)
Profesor - Ty, cérko, ty už jsi mě tady opustila navždy?
Já - Ne, já se zase vrátím.
Profesor (zamyšleně) - Kdybych si zase začal čistit zuby, třeba bych tě sem dostal zpátky…
***
(popisovala jsem mamce Píseň o Rolandovi)
Já - … A aby se zachránil, zatroubil na roh. Jenže zatroubil moc silně, praskla mu hlava, z uší mu tekl mozek a umřel.
Taťka (soucitně) - Chudák…
***
Profesor (na spolužačku) - 58.
Spolužačka (zmateně) - Co 58?
Profesor - Vaše IQ. (odmlčí se) Delfín má 60.
***
Profesorka (na moji sousedku) - Vás bych si tipla na nějakou fyzioterapeutku. Znáte tu hru Hádej kdo jsem? Tak já vás vidím jako fyzioterapeutku.
Já - Buď psychiatr a já si k tobě budu chodit léčit poťapaný nervy…
***
Taťka - A oni tam místo bonbonů cucají sůl. S příchutí. Sůl s jódem nebo bez jódu…
***
Profesor - Nedoporučuju vám otvírat nafouklou konzervu. A když ano, tak ve směru vašeho úhlavního nepřítele, protože ta hmota uvnitř, co vypadá jako rozvařená paštika, je pod tlakem a velice "voní". Pokud to budete dělat v uzavřené místnosti, budete mít vymalováno.
***
(bratr uklízel na zahradě kýbl)
Bratr - A kam ho mám dát?
Mamka - Někam. K tomu druhýmu.
Bratr - A kde je ten druhý?
Mamka - Někde.
***
Profesor (na spolužačku) - Kdyby se vás někdo ptal, na jakou chodíte školu, řekněte mu, že na takzvanou knedlíkárnu. Pište se: Jsem student knedlíkárny. Moje hobby: kynutý knedlík. Jasný? (po chvíli) Ještě si tam napište, že lžete svému vyučujícímu.
***
Profesor - Bakterie jsou všude. Od medicíny až po přiblblé reklamy, kde vám řeknou, že pokud ráno nebudete pít actimel, budete šediví…
***
Já - Co nemůžeš změnit, s tím se musíš smířit. Já jsem mamlas, a protože to nezměním, tak jsem se s tím smířila…
***
(byla jsem navštívit jednu učitelku ze základky)
Učitelka - Ten tvůj bratr by zasloužil nakopat do zadnice.
Já - Já bych to klidně udělala, jenže on by mi to oplatil…
***
Já - Mamo, pojďme spolu na aerobik.
Mamka - Blázníš? Mně se kroutí palce na nohách jenom to slovo slyším…
***
(kámoška mi popisovala svýho kluka)
Kámoška - On je krásnej, milej, dokonalej… akorát je hrozný prase!
***
(byli jsme na školním výletě a potkali jsme sochu chlapa, který byl úplně nahý až na fíkový list)
Já - Ten list se mi nelíbí!
(holky vybuchly smíchy)
Já (zděšeně) - To jsme neměla říkat, že? Teď budu zase za úchyla…
***
Angličtinář - V Británii se říká "dobrý jako zlato". My říkáme "jsi zlato".
Já - Nebo: Zlato, to dítě není tvoje…
***
Profesor - Proč nesmí vypouštět horkou vodu do řeky?
Já - Protože by se uvařily rybičky… a žabičky…
***
(chemie)
Profesorka - A když tu kyselinu budete dlouho zahřívat, tak -
Já - Vzniknou kontaktní čočky!
***
Já (dívala jsem se na fotku nějakýho zámku) - Co je to za zámek?
Taťka - Nevím.
Já - A kde je?
***
(dějepis)
Profesor - Muži nosili bederní roušky a ženy šaty od pasu po prsa…
***
(mluvili jsme o nedaleké nemocnici)
Taťka - A mají tam pitevnu.
Bratr - Fuj.
Taťka - Proč fuj? Aspoň bys měl střeva na klobásy…
***
(stály jsme s holkama ve frontě na oběd a Janik pořád něco žvatlala)
Ev - Myslím, že máš velký psychický problém.
Janik - Jo. Píchá mě v boku!
***
(po písemce z chemie)
Spolužačka - Ty brďo, já jsem dobrá! Sem si vymyslela rovnici a ona je dobře!
***
(biola)
Profesor (na spolužačku) - Příště si doneste tatranku. Jíte tatranky?
Spolužačka - Ne.
Profesor - To nevadí, dáte ji sousedce… nebo mně…
***
(seděli jsme s našima venku a vedle nás se oklepal pes)
Taťka - Ha, a blechy už skáčou na nás. A když jim to nepůjde normálně, udělaj trojskok.
***
(tělocvik, skoky do dálky)
Profesorka - Musíš si dávat pozor na to, kde máš ruce.
Já - Ale to nejde. Když skočím, tak letím. A když letím, kochám se výhledem, takže mi nezbývá čas kontrolovat si ruce…
***
(písemka z psychologie)
Profesor - Buďte v klidu, je to snadný jak facka.
Spolužačka - No právě!
Já - Takový jsou nejhorší…
***
Bratr (na mě) - Ty vypadáš na deset a je ti šestnáct. Já vypadám na šestnáct a je mi čtrnáct.
Mamka - Ty vypadáš na šestnáct? (rozesměje se ) Já bych ti koupila kyblíček a lopatičku!
***
(psychohygiena)
Profesor (na spolužačku) - Tak si představ, že tě opustil kluk, se kterým jsi chodila půl roku -
Já - Parchant!
***
Katy (na mě) - Půjčíš mi pastelky?
Já - Já mám jenom fialovou.
Katy (na Lucika) - A ty?
Lucik - Já mám jenom zelenou…
***
Profesor - Bývá zvykem, že když člověk zívá, dá si před pusu nějakou končetinu…
***
Taťka - Jsem takhle jel autem a přes cestu mi přeběhla koroptvička. Tak jsem si vzpomněl, že jim babička říká "kurotve" a smál jsem se tomu dalších deset kilometrů…
***
Spolužačka - Psychohygiena znamená, že vyčistíme zuby naší duši…
***
Profesor - Možná jsem vám říkal, jak strávíme páteční hodinu, možná jsem vám to neříkal… Tak já vám to řeknu teď. Protože to bude úplně, úplně, úplně poslední hodina v tomto… v této sestavě, kdy já ze sebe dělám joudu a vy nedáváte pozor… až se příště setkáme, bude to naopak…
***
(hráli jsme karty)
Taťka (na mě) - Já ti toho pozdokládám…
Já - Vyložils? Nevyložil. Tak nemachruj…
***
Taťka - Jakto, že jsou tam ty čtyřky dvě? Já hodil jenom jednu!
Já - A nevidíš dvojmo?
***
Já - To není fér. Já mám největší osmičku!
Bratr (hrdě) - Heč, já mám i obrázek. Sice jenom jeden… ale mám!
***
Profesor (na spolužačku) - Máš tady jedna, dva, tři. Co chceš za známku?
Spolužačka - Jedničku.
Profesor - Máš ji mít…
***
(šly jsme s holkama v noci naší ulicí a vedly debatu o autech)
Já - Hele, tohle má dobrou poznávačku! Prý 007!
(po chvíli)
Já - Ty vole, to je naše auto!
***
(chemie, uzavírání známek)
Profesorka - Přišel den zúčtování…
***
(poslední školní den)
Lenny - Nemůžu uvěřit tomu, že už to končí.
Já - Počkej dva měsíce, to budeš říkat "nemůžu uvěřit tomu, že už to zase začíná"…
***
Taťka - Já jsem si jednou takhle odřel celý břicho. Jsem skočil do bazénu -
Mamka - A nebyla tam voda!
***
Mamka (na taťku) - Ti jsou drzí. Kde jsme k nim přišli?
Já - Kde? Bratra přinesl čáp a mě vrána…

Co bych k tomu řekla

10. září 2008 v 14:15 | Mary |  Něco jako deníček
Co bych k tomu řekla
Měla bych popisovat prvních čtrnáct dní školního roku? Myslím, že to není nutné, asi to bude všude stejné. Rozespalý obličeje, překřikování v hodinách, horečné shánění učebnic (nefasujem, musíme si je kupovat na černém trhu, což má tu výhodu, že si do nic můžeme kreslit a nikomu to nevadí) a o přestávkách opisování úkolů od těch, co jsou o kousek vzornější než my sami.
Takhle to tedy vypadá u nás. Já osobně už jsem se trochu vzpamatovala, už neusínám (i když se zase nedá říct, že bych byla nějak moc živá) a dokážu kloudně odpovědět, když se mě někdo na něco zeptá. Teda občas.
Dneska jsme to měli trochu volnější. Maturanti (a s nimi i hromada profesorů) jsou na výletě v naší stověžaté matičce Praze, takže kromě toho, že celé druhé patro, kde čtvrťáci sídlí (a pěkně shora se na nás dívají), zeje prázdnotou, znamená to pro nás ostatní hlavně spoustu suplovaných nebo přímo odpadajících hodin. Dneska jsme takto přišli o hodinu češtiny, beztak to nikomu nevadilo, jelikož to u nás není zrovna oblíbený předmět. Nicméně biologie se spoustou výživných keců pana G. a chemie, z níž nás příští týden čeká opakovací písemka za celý loňský rok (to skoro ze všeho,bohužel), nám zůstala. Navzdory mému předsevzetí, že si letos chemii zlepším na jedničku a začnu tím, že nebudu spát v hodinách, jsem se poněkud rozptylována svou spolusedící (dobře, mohly jsme za to obě) nějak nemohla soustředit a pohořela jsem na většině otázek. Tak nevím, jak to se mnou dopadne.
Chvilku po čtvrt na jednu jsme byli hromadně vypuštěni na oběd. Povedlo se mi předběhnout polovinu fronty, poctivě jsem čekala celý minulý rok!, a s talířem naplněným něčím, co podezřele připomínalo dlouhé oslizlé housenky jsem si mohla sednout ke stolu, abych si svůj úlovek v klidu vychutnala. Vedle si přisedlo pár prvaček (já jsem tak neskutečně ráda, že už nepatřím mezi bažanty), takže jsme s holkama ani nemohly řešit nováčky, protože by to bylo prostě blbý, že. Navíc, k mojí smůle, byla ta změť čehosi posypaná hromadou máku, takže jsem se celou dobu, než jsem se dostala domů, do koupelny, ke svému úžasně zelenému kartáčku na zuby, nemohla na nikoho usmívat.
Zjistila jsem, že jsem úplně dutá. Nechápu, jak jsem se kdy mohla přihlásit na gympl, z loňska si nic nepamatuju, v mozku jako vyluxováno. Ok, možná to bude jenom taková ta malá poprázdninová krize. Doufám. Ale i tak se valím učit latinu. Neboli latinštinu, jak jí důvěrně říkám. Jestli neproletím z tohodle… tak už asi z ničeho.
Mějte se krásně a skládejte básně :D
Mary

Zpátky do cvokhausu

1. září 2008 v 17:28 | Mary |  Něco jako deníček
Zpátky do cvokhausu
Jak bych vám popsala první den ve druhém (!) ročníku našeho ústavu? Bylo to stejné, jako kdykoli jindy. Snad jediným rozdílem je, že zatímco loni všichni všechno dělali pro nás, letos se evidentně budeme muset zúčastnit příprav různejch školních akcí.
Jinak to byla klasika. Vstala jsem v šest ráno a celá nadšená *ironický smajlík* jsem vyrazila do školy. Moji třídu jsem objevila nejen naprosto vylidněnou, nikde nikdo, ale taky absolutně prázdnou. Veškeré vybavení jsme si museli sami pracně donést z tělocvičny, kam jsme to na prázdniny schovali. Když jsme se konečně přestali hádat o strategicky nejvýhodnější místa ve třídě, byl nám představen nový třídní. Pravda, Igor Hnízdo to sice není, byť se mu vzdáleně podobá, a to prosím hlavně jménem. Ivo. Taky dobrý, že. Do seznamování nám vpadla naše milá a v kolektivu oblíbená (hlavně od té doby, co nám loni zarazila školní výlety) ředitelka, která nás prostřednictvím starého chrchlajícího školního rozhlasu přivítala ve škole. Nejvíc tedy vítala nováčky, jak jinak, a samozřejmě nezapomněla okomentovat prázdninovou opravu školy. Pak nastoupil zástupce, aby nás velice důležitě upozornil na fakt, že se přejmenovávaly třídy. Takže loňská 1.A už je letos 2.A a podobně. Jaký šok!
Vyzvedla jsem si stravenky (musela jsem kvůli nim vystát dlouhatánskou frontu a přitom ty obědy zase tak dobrý nejsou), podepsala hromadu lejster, sdělila jsem třídnímu, jaký jsem si vybrala volitelný předmět a tím to haslo. Veškeré dnešní povinnosti splněny, naštěstí. Žiju a k žádné tělesné ani duševní újmě jsem (zatím) nepřišla. To přijde časem.
Doma jsem se zahrabala do peřin a odmítala vylézt. Mamka se hned lekla, že jsem nemocná, nabízela mi prášky, teplý čaj a skoro mi vnutila teploměr. Bylo mi sděleno že jsem "jakási sovatá" a oba rodiče se mě se zájmem několikrát ptali, jestli a co mě bolí. Než mi došlo, že bych tak z nich mohla vymámit omluvenku na zítra, odpověděla jsem, že jsem naprosto v pořádku a chce se mi jednoduše jenom spááát. Jsem tele, no.
Takhle budu muset zítra zase do toho šílenýho ústavu, kde nám třídní klade na srdce svoje přání, abychom všichni měli na konci roku z chování "uspokojivé". Tak uvidíme, jak to dopadne. Třeba ho někdo ještě potěšíme :D
Přeju vám do novýho školního roku hodně zdraví, štěstí, lásky, úspěchů, twincestu a hlavně pevný nervy, ať to s těmi našimi učiteli popřípadě profesory doklepete až do prázdnin, aniž by vám hrozil vyhazov ze školy nebo malý nedobrovolný výlet do psychiatrické léčebny :D
Mary

Na samotě u lesa 15

1. září 2008 v 17:13 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Tady máte další dílek, třeba to někomu zlepší náladu po prvním školním dni. Trocha twincestu je zkrátka nutná k přežití, že.
Věnováno dvojčatům, která dneska slaví devatenáctku. Miluju vás, kluci! :D
Mary
Na samotě u lesa 15
"Chyběl jsi mi, ach, bože, tolik jsi mi chyběl…"
Tom bratra silně tiskl ke zdi a chtivě se zmocňoval jeho rtů. Znovu a znovu pronikal jazykem do jeho úst, aby je mohl dostatečně prozkoumat, a těšilo ho, že se bratr nebrání, ale naopak mu vydatně pomáhá. Bill mu omotal ruce kolem krku a unikl mu roztřesený vzdech.
"Já vím, ty mně taky…"
"Ššš…" Tom ho konejšivě pohladil po vlasech, když zaslechl nějaké přehadování ve vedlejší místnosti. Nemohli si dovolit, aby je kluci přistihli. Vlastně se jich zbavili teprve před chvilkou, chtěli si pustit nějaký film a Georg pevně trval na tom, že to musí být pohádka, s čímž Gustav absolutně nesouhlasil a začal Geovi diktovat výhody akčních filmů, načež se dvojčata se slibem, že se vrátí, až se ti dva na něčem domluví, vytratila a zabarikádovala v ložnici.
"Copak tobě nestačí, že jsem ti hrál divadlo? Zapomeň, že se s tebou budu dívat na Sněhurku nebo na Popelku nebo já nevím na co!"
"Ale Gusty…"
Bill se tlumeně rozesmál a Tom se okamžitě přitiskl zpět k jeho rtům, aby ho nebylo slyšet vedle, i když přes zvuky hádky a snad i boje to byla spíš jen výmluva, proč ho musí líbat.
"Ať tě ani nenapadne to tam nacpat, slyšíš? Prostě ne!"
"Proč?"
"Proto!"
"Proč?"
"Nemám pohádky rád!"
"Proč?"
"Ááá…!"
"To jsou paka…" Tom se zasmál a pohladil bratra po tváři. "Už jsem ti řekl, že jsi krásný?"
Bill se začervenal. "Díky…"
Tom ho mile cvrnkl do nosu a na čelo mu vtiskl polibek.
"Haló, kluci, už jsme se dohodli!" Ozval se hlasitý dupot, skoro jako by okolo běželo stádo splašených slonů.
"Ale ne," Bill protočil oči. Tom ho naposledy políbil a odstoupil od něj. Téměř okamžitě se rozletěly dveře.
"Jdete?" Georg se na ně sotva podíval a hned upaloval zpátky, aby se usadil, než mu někdo zabere nejlepší místo uprostřed velké pohovky.
"No jo, jasně." Zavolal za ním Tom a povzbudivě stiskl bratrovi dlaň, protože si Bill ztrápeně povzdechl.
Vyměnili si smutný pohled a sedli si každý z jedné strany vedle Georga. Gustav odkudsi vylovil jakési DVD a se zvláštním výrazem ho strčil do přehrávače. Sedl si k nim a ne příliš nadšeně dal play. Na obrazovce se objevil nápis "Šípková Růženka".
Bill překvapeně pootevřel pusu. "Ehm… Gusty? Co to je?"
"No, víš… Dohodli jsme se s Georgem, že se s ním podíváme na jednu pohádku a on potom půjde spát, viď, Geo?" výhrůžně se na něj zamračil. "Pak si můžeme pustit, co budeme chtít."
"Aha. Takže jestli tomu dobře rozumím, musíme se dívat na tohle, pokud chceme, aby nám dal Georg pokoj?"
"Eh, vlastně jo." Gustav se podrbal ve vlasech.
"Skvěle, už se těším," utrousil Tom ironicky, ale když na něj Georg zasyčel, že nic neslyší, poslušně zmlkl a vyslal zoufalý pohled na bratra.
"A musíme tu bejt i my dva?" ukázal Bill na sebe a Toma.
"Jo!" vyhrkl Georg bez rozmýšlení.
"Ale my -" Bill se snažil něco říct, ale Georg ho okamžitě přerušil.
"Jo!"
"My chtěli -"
"Jo!"
Tom jen bezmocně poulil oči. "Geo, broučku -"
"Jo!"
"Vzdávám se…" Bill zakroutil hlavou a zabořil se hluboko do sedačky, aby se mu aspoň pohodlněji sedělo, když už se musí celou hodinu a půl nudit. Takhle si ten pobyt tady rozhodně nepředstavoval…
***
"Ah…" Gustav široce zazíval a protřel si oči. Bylo něco po půlnoci, seděli v obýváku už jen ve třech, Georg šel spát chvilku po deváté. Bratři seděli vedle sebe, až nápadně blízko a Tom se bratra opatrně, aby si toho Gusty nevšiml, dotýkal.
"Hmm…" Bill zamručel, a když se na něj Gustav tázavě zadíval, hraně zívl. "Mně se chce tak spát…"
"Fajn." Gustav vstal a vypnul televizi. "Tak jdeme."
"Hej!"
"Sorry, Tome, názor většiny. Přehlasovali jsme tě." Gusty pokrčil rameny.
Tom upíral pohled do stropu, i když ho přes naprostou tmu v ložnici vůbec neviděl. Poslouchal dvojí spokojené oddychování a Billovo neklidné převalování. Pak bratrova postel zavrzala a Tom ucítil, jak se mu někdo dobývá pod deku.
"Neblázni, jsou tu kluci," vydechl. Na větší obranu se nezmohl, bratrovy rty ho úplně odzbrojily.
"No a? budem potichu…"