Leden 2009

Daddy

18. ledna 2009 v 0:03 | Mary |  Twincest - jednodílné
Takže, některé předměty už máme uzavřené, počítám s tím, že se to teď ve škole trochu uvolní a bude zase víc času na psaní, které mi poslední dva týdny neskutečně chybělo. Tady máte pro začátek jednu takovou… povídku, aby se to tady zase rozjelo.

Dovedete si představit Toma jako otce?

Mary


Edward Cullen

13. ledna 2009 v 17:20 | Mary |  Jenom já
Mám šílený fofry, prakticky se nestíhám učit do školy, spát, natožpak smolit povídky. Ale aby to tady tak nechátralo, našla jsem jednu svoji starší školní slohovku. Pro mě naprosto netypicky to byla charakteristika, téma "můj idol". A kdo jiný než Edward to mohl být? :D

Mary



Konec dobrý, všechno dobré. Ale co začátek?

5. ledna 2009 v 19:51 | Mary |  Něco jako deníček
Tak, mám za sebou první školní den nového roku. A celkem úspěšně, smím-li to tak říct. Jaké to bylo? Docela kruťárna, abych byla upřímná. Šli jsme teda na druhou hodinu, asi se jim nechtělo nás hned tak mordovat, nebo co, vstávala jsem nějak kolem půl osmé, což je na mě naprosto vražedná doba, tím spíš, že jsem celé prázdniny vstávala nejdřív v deset. Vstávalo se mi blbě. A fakt, že mě bratr až do jedné ráno otravoval nesmyslnýma hláškama o Chucku Norrisovi (Teď mě napadá, mám to dobře vyskloňovaný? Jestli ne, omlouvám se.) a že měl narozdíl ode mě kvůli návštěvě u doktora volno i dneska, takže mohl klidně spát, mě zrovna nepovzbudil, co si budeme povídat. Tak jsem se horko těžko vyhrabala z postele a se zalepenýma očima si nachystala snídani, protože bez té se prostě z baráku nehnu. Oblečená jsem byla během minuty, když samozřejmě nepočítám rukavice bundu a podobný věci, zavolala jsem na taťku, že se valím vzdělávat a vypadla jsem ze dveří. Sotva po pár metrech jsem vlezla do takové menší závěje a jelikož se mi nechtělo složitě obouvat a vzala jsem si jenom botasky, musela jsem dál pokračovat s mokrýma ponožkama, hromadou učení, tlustou knihou do bioly, papučkami, pláštěm do chemie a oblečením do těláku. V šatně jsem zjistila, že jsem si zapomněla vzít věšák, takže mi bunda musela chudinka viset na háčku. Ale co už.
Do třídy jsem se dopajdala jenom tak tak. Zmoženě jsem se svalila do lavice, od pár holek jsem si nechala pochválit nový svetr, zeptala jsem se spolužáka, co vyváděl, že má zafačovanou ruku a se zvoněním začalo to pravý tóčo. Pan G. (Pro Elis - pan G. je náš všemi zbožňovaný profesor biologie, který se teda samozřejmě jmenuje trochu jinak, takhle mu jenom říkáme) vtrhl do třídy, rozhlédl se po nás a zastavil se pohledem na spolužákovi, který se krčil v poslední lavici a nenápadně dojídal snídani. Okamžik nato už stál u tabule, v rukách sešit a čekal, co si na něj vymyslí Lucik za zákeřnou otázku. Jenomže Lucik nic nevymyslela, a tak si prófa ve snaze zajistit mu nějakou otázku sám, půjčil jeho sešit. A to neměl dělat. Zjistit totiž, že milý spolužák si do sešitu biologie píše nejenom biologii, ale i fyziku a chemii. G. se se slovy "pojďte sem, vy vypadáte aspoň trochu inteligentně" otočil na Kajušku, a pak vždycky zalistoval sešitem, přistrčil jí ho pod nos a ona měla říct, co to je za předmět. Její "fyzika… fyzika… chemie… fyzika… piškvorky!" a následný záchvat smíchu byl myslím dobrým zakončením hodiny.
Chemie se nesla v duchu opakování. Odpověděla jsem správně na profesorčinu otázku, i když jsem nevěděla, na co se mě ptá. Asi jsem geniální. Pak jsme řešili rozdíl mezi homolytickým a heterolytickým štěpením chemické vazby. Abychom to líp pochopili, vzala si za příklad mě. Prý kdybych dostala bonbony, tak bych se s bratrem spravedlivě rozdělila. Naopak Míra by Kubovi nedal nic. Tak už to chápu. Aspoň něco.
Němčina byla děs. Netřeba rozebírat. V češtině jsme probírali největší podvod v dějinách české literatury. Tedy Rukopisy. Rozhodně zajímavější než spousta jiných děl, akorát se to strašně blbě četlo. Zato oběd překvapil. Měli jsme bramborovou kaši - pozor - z opravdových brambor! Žádná směs vody a prášku z pytlíku, ale opravdové, nefalšované brambory.
Tělák… Hráli jsme hry. Nejdřív jsme s holkama byly kuřátka a slepice (on využívá toho, že jsme samé holky!), když jsem byla kvočna já, nejen že jsem své kuřátka ochránila, ale ještě jsem urvala jestřábovi ocas. Pak z nás udělal škorpióny. Jo, má divný hry, ale zato je to děsná sranda. Nejhorší bylo, když nám rozdal pálky na laktos. V životě jsem to nedržela v ruce a už tradičně jsem vyfásla do dvojice přímo našeho mladého prófu. Když nepočítám to, jak jsem se jednou míčkem trefila přesně do nosu (do mého!), docela mi to prej šlo. Asi jo, když považoval za nutný hulákat to na mě přes polovinu haly. Hodina končila, já jsem vpadla do šatny poslední, protože jsem ještě pomáhala uklízet pálky, holky už byly převlečené a za dveřma kluci z prváku, kteří měli tělocvik po nás. Tak se tak v klidu převlíkám, žádný stres, a zrovna ve chvíli, kdy jsem bez trička, se dveře otevřely, a na chodbě banda zírajících kluků. Jaká hrůza pro moji stydlivou dušičku! Evča mi řekla, že ty kluky zdržuju. Nevadilo mi to. A jim zřejmě taky ne, podle toho, jak se tvářili, když jsem je do té šatny pustila. Jeden se mě dokonce ptal, jestli tam s něma nechci zůstat.
Trhali jsme si vlasy. Ve fyzice. Měli jsme měřit, kolik vydrží, než se roztrhnou. Moje vlasy se natáhnou i o pět centimetrů, jak jsem zjistila. Zajímavé. Ta laborka byla šílená piplačka. Vyrvat vlas, změřit jeho průměr, délku, zátěž a délku ve chvíli, kdy se přetrhne. Údajně mám nejsilnější vlasy ve třídě. Nevím. Padala na mě hromada komentářů od profesorky. Prý se nemám barvit na černo, protože takhle vypadám jako princezna Lada, stačilo by mi jen nalepit na čelo hvězdu. Tak to už máme společné dvě věci. Pak mi řekla, že je dobře, že nechci být princezna, protože princové jsou stejně k ničemu. Moje řeč.
Varovala nás, že zítra budeme psát písemku. Prý musíme přijít všichni. Nemá někdo na půjčení sněžnice?
Mějte se hezky, Mary