Březen 2009

Sine anima 5 - Tajný odposlech

29. března 2009 v 18:41 | Mary |  *FF - Sine anima
Víkend a trocha odpočinku na bez obvyklého školního shonu a nudného učení se na písemky na mě zřejmě má blahodárný vliv. A možná za to budete rádi i vy, protože si díky dvěma dnům mého vlna můžete přečíst další dílek mojí milované Animy :D

Snad se vám to bude líbit.

Mary




Myslím na tebe

26. března 2009 v 21:46 | Mary |  BÁSNIČKY?
Po dlouhý době zase básnička, psaná dneska naprosto nepoctivě během hodiny matiky. Běžela mi hlavou už při písemce, ale na papír jsem ji mohla hodit, až když jsem odevzdala test, mezi tím, co jsem se snažila pochopit, jak fungují exponenciální rovnice. Tak aspoň vidíte, čím se ve škole bavím. :D
Další dílek Animy přidám, co nejdřív to půjde.
Mary


Sine anima 4 - Důvěrný rozhovor

16. března 2009 v 21:59 | Mary |  *FF - Sine anima
Jak jsem slíbila, tak jsem udělala, Anima máte tady - omlouvám se za zpoždění, mám potíže s počítačem - takže si můžete počíst. Dneska je to trochu oddechové, po minulém dílu :D ale příště už to zase začne :D:D:D


Tak ať se vám to líbí.


Mary




Malý velký příběh

13. března 2009 v 13:45 | Mary |  Twincest - jednodílné
Takže, tady máte takový kraťoučký tragický příběh. Myslíte, že se vracím zpátky do svých začátků, kdy mi v každé povídce musel někdo umřít? Ou, snad ne.

Ale i kdyby… co s tím nadělám? :D

Mary

Mimochodem, pokud to někoho zajímá, další díl Animy dodám zítra, nejpozději pozítří.


Na samotě u lesa 18 (konec)

11. března 2009 v 11:20 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Tak. Konečně po více než roce je dílo dokonáno. Poslední příhoda vymyšlena, poslední věty dopsány, poslední díl vložen.
Upřímně, je mi líto, že už to končí. Vlastně jsem konec ještě nijak neplánovala, ale když jsem tuhle kapitolu začala psát, prásklo mě to do očí a uvědomila jsem si, že je ta pravá chvíle to ukončit.
Oblíbila jsem si tuhle povídku a doufám, že vy taky. Zbožňovala jsem tohle psaní, i když jsem se k tomu nedostala moc často, zbožňovala jsem vymýšlení dialogů (nebo vícelogů :D) i veškerých šílených situací, do kterých se dvojčata dostávala. Jejich příhody jsou samy o sobě - s výjimkou některých okrajových případů, některých hlášek a Billových záchvatů hysterie - naprosto smyšlené. Nejsem až takový blázen a navíc neumím psát podle skutečnosti, všechny takovéhle věci si alespoň trochu upravuju k obrazu svému. Jinak by to nešlo.
Děkuju vám všem, kteří jste to trpělivě četli. Možná jste při tom protáčeli oči a říkali si, co to ta Mary zase vymýšlí, ale vždycky jste čekali na nový díl, abyste mohli znovu protáčet oči a znovu nadávat, co to zase melu. Vám všem, kteří jste se prokousali až k tomuto dílu, děkuju a věnuju vám ho.
Tak snad jsem vám to svojí dlouhou vykecávkou úplně nezprotivila a sejdete se se mnou znovu, u dalších povídek.
Mary


Sine anima 3 - Útok na Bellu

7. března 2009 v 22:37 | Mary |  *FF - Sine anima
Tady máte ten slibovaný třetí, poněkud akčnější a dokonce a něco málo delší dílek Animy. Doufám, že máte rádi zvířátka :D
Jinak, právě mi začínají jarní prázdniny, budu mít více času na psaní, takže předpokládám, že do konce týdne ještě něco přibude.
Mary


Na samotě u lesa 17

2. března 2009 v 20:48 | Mary |  *FF - Na samotě u lesa
Tak, pro zájemce z řad svých čtenářů (sakra, lidi, jste tady ještě vůbec někdo?!) mám nový a zřejmě předposlední dílek Na samotě u lesa. Na posledním pracuju, mohl by být snad někdy v dohledné době, uvidíme.
Jinak, doufám, že se vám to bude líbit :D
Mary

MM = mega mejdan

2. března 2009 v 20:41 | Mary |  Něco jako deníček
Jo. Já, ne zrovna moc společenská osoba, která má ráda svůj klid a postýlku, jsem byla o víkendu pařit. Ok, původně mě přemluvila Sys, kamarádka, která chtěla, abych objektivně ohodnotila jejího nového kluka. Takže jsme vytáhly ještě Máju, abych jim nemusela dělat křena a vyrazili ve čtyřech na zábavu, hrát měla kapela jednoho našeho starého kámoše. Dorazili jsme tam kolem šesté, vrátit jsme se měli asi o půlnoci. To jsem teda řekla doma, v dobré víře, že až se vrátím, budou všichni členové mé milované rodiny - včetně křečků a jiné drobné havěti - spát spánkem spravedlivých.
Bylo to super. Hrozně jsme se pobavili (nejlepší bylo, když jsem zjistila, že těsně přede mnou tancuje chlap, který zezadu vypadal, jako by z oka vypadl jednomu mému profesorovi), zabrali nejlepší stůl (nejlepší byl jenom do doby, než jsme zjistili, že kolem nás každou chvíli bude chodit jeden kluk, protože jenom tudy se mohl dostat nahoru na balkon, odkud fotil) pili jsme kofolu a povídali si, zatímco se lidi scházeli. Pak jsme se s Májou asi na tři čtvrtě hodiny vytratily, abychom jim dopřály trochu soukromí. Divím se, že nejsem nemocná, vzhledem k tomu, že jsem takovou dobu cárala po oné vesnici. Ale našly jsme hřbitov, barák jedněch mých vzdálených (velmi vzdálených, jen co je pravda) příbuzných a oba dva kostely, jeden nasvícená skoro jako moje škola a druhý temný jako doupě Draculy. Navíc u něj už byl chodník zasypaný hromadou sněhu a mně byla zima (bundu jsem si samozřejmě zapomněla na opěradle židle), takže jsme to vzaly jako znamení, že když budeme ve své exkurzi pokračovat, stane se nám něco hrozného, někdo nás přepadne nebo nás pokouše upír (později jsme se shodly na tom, že to by možná nebylo až tak hrozné) a vrátily jsme se dovnitř.
Tam jsme ovšem přišly na to, že naše pití jaksi záhadně zmizelo, spolu s dvěma nohama od - už předtím vetchého - stolu. Po nějaké půlhodině snaživého zatloukání a zatloukání jsme se dozvěděly, že se Marfy, Sysin kluk chtěl zvednout ze židle, opřel se o stůl a ten jeho váhu jaksi nevydržel, rozpadl se a s sebou vzal moji a Májinu kofolu. Ještěže jsem u toho nebyla, protože bych byla politá jak něco. Takhle nám jenom každé koupil panáka, aby si nás udobřil. Nabízel ještě druhou rundu, nikdo nechtěl, jenom já jsem souhlasila pod podmínkou, že mě domů potáhne na zádech. Odmítl, bohužel. Už jsem se začínala těšit na bílý myšky.
Hulákali jsme a tancovali, přičemž jsme se u stolu prakticky střídali, jelikož ty dvě hrdličky tancovaly na pomalý písničky a já s Májou na rychlý, na ploužáky jsme si šly vždycky sednout, žádné párování neprobíhalo, protože Mája údajně nemá s kým a já patřím do menšiny, které v soukromí říkám "happy singles". V jednu chvíli tam kolem mě proběhl kluk, tak o deset let starší než já, a byl mi tak jako vzdáleně povědomej. Jaké bylo moje překvapení když jsem šla na záchod a v předsálí jsem ho potkala znovu. Najednou se z "kluka, kterýho jsem už asi někdy viděla" vyklubal jeden z mých šesti bratranců, kterýho jsem už docela dlouhou dobu neviděla. Ačkoliv se obvykle nijak moc nedruží (to jeho bratr je jiný, doteď si pamatuju, když nám říkal, jak se správně pije tequila - citron se vymáčkne do oka, sůl se šňupne a pak se to zapije), pod vlivem alkoholu se na mě vrhl, radostným výkřikem "Ahoj, sestřenkóóó!" mě chytil za ruku, začal mě objímat a líbat do vlasů a přitom na celý kolo hulákal "Já tě mám tak strašně rááád!". Jo, máme to v rodině podivnou vlastnost. Ať jsme za střízliva jakýkoliv, jakmile se opijeme, stanou se z nás až příliš přítulní plyšáčci, kteří netouží po ničem jiném než po tom, aby se mohli s někým mazlit. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti.
Jinak to bylo v pohodě, ten týpek, co kolem nás pořád chodil nahoru a dolů, nás vzal na balkon a my se mohli na všechno dívat shora. Teda chvilku. Než šel zase dolů.
Zůstali jsme do konce. Z odjezdu plánovaného na půlnoc nic nebylo, dopadli jsme tak, že jsme chvíli po třetí ráno vyrazili na šestikilometrovou túru domů. Pěšky. V noci. Po hlavní silnici. Když vynechám to, že mi o půl čtvrté ráno volala mamka, aby se mě zeptala, proč ještě nejsem doma, to proběhlo úplně v pohodě. Domů jsem dorazila v půl páté a v koupelně jsem se srazila s mamkou, která zrovna vstávala do práce. Následoval krátký a tichý křížový výslech na téma "proč jsem si sama od sebe protáhla večerku o čtyři a půl hodiny". Vymluvila jsem se na to, že Sysinýmu taťkovi trvalo dlouho, než pro nás přijel. Kupodivu mi to uvěřila a ujistila mě, že příště přijdu o čtyři a čtvrt hodiny dřív. Ale věřila mi to.
Takže pokud se někomu chce poslouchat moje rady, věřte mi, že je lepší mluvit pravdu. A když už musíte lhát, dělejte to tak, aby vám lidi věřili :D
Mary