Únor 2011

Dokud nás smrt nerozdělí 1

28. února 2011 v 22:17 | Mary |  *FF - Dokud nás smrt nerozdělí
Ano, já vím, že byste ode mě nejspíš daleko raději viděli úplně jiné povídky. Ale tahle mě prostě opravdu baví. U téhle se při psaní směju. O téhle přemýšlím, i když bych se měla soustředit úplně na jiné věci. Tuhle povídku jsem si zamilovala.
A doufám, že někdo z vás si ji taky zamiluje.
Jedná se o slash, Reid/Hotch, někde mezi komedií a romantikou, i když to občas může jemně sklouzávat až k parodii.
Děj je v podstatě jednoduchý. BAU tým je přizván do Totonta, aby dopadl vraha. A jejich jediná možnost, jak ho najít, je nasadit dva agenty do utajení. Kdo to asi bude a co je potká?
Pokud někoho zajímá o čem to je trochu blíže, TADY je to i s ukázkou.
Mary


Shrnutí vícedílných povídek

28. února 2011 v 22:03 | Mary |  CRIMINAL MINDS


Dokud nás smrt nerozdělí

Tým útvaru analýzy chování FBI je povolán do kanadského Toronta, kde již několik týdnů dochází k vraždám homosexuálních párů. Ani po sestavení profilu a neúnavném pátrání se však vraha nedaří odhalit, a tak je jedinou možností nasadit na něj dva agenty v utajení. Úkolu se ujímají Hotch a Reid, ovšem celá akce se nečekaně komplikuje. Hotch se navíc začíná velice rychle do své role vžívat… Ale myslí to vážně, nebo mu jde jen o úspěch operace? Odolá mu Reid? Nebo podlehne? A najdou toho, koho hledají?
Období: po smrti Haley, někdy ke konci 5. řady
Upozornění: Některé postavy budou možná trochu OOC. Některé více než trochu.
Pairing: Reid/Hotch
Ukázka: Rossi, jakoby věděl, že nemá cenu čekat na odpověď, pokračoval. "I tak ale našla něco, co měli společné. Všichni několik týdnů před svou smrtí navštívili kostel."
"Kostel?" zopakoval po něm Reid zmateně a povytáhl obočí.
Koutkem oka zachytil, že do místnosti vešel Hotch, ale nic neřekl, jen mu gestem ruky naznačil, ať je chvíli potichu. Hotch přikývl, opřel se ramenem o futro dveří, založil si paže na hrudi a klidně a vyčkávavě se na něj díval.
"Ten samý kostel na Wellington street," sdělil mu Rossi se zvláštním důrazem. "Reide, všechny ty páry… byli to manželé, to je to, co nám uniklo. Museli ho potkat tam."
Reid zúžil oči. "Co se mi snažíš říct?" zeptal se podezíravě.
Rossi se v telefonu zasmál. "To je přece jasné, ne?"
Stav: dokončená



Profil

V D.C. se množí vraždy tmavovlasých čtyřicátníků a tým analýzy chování je přizván k vytvoření profilu. To, co začalo jako běžný případ, však skončí katastrofou, když je jejich profil zavede tam, kam by to nikdo z nich nečekal… Příběh o tom, že nikoho nemůžeme doopravdy znát. A že někdy prostě nechceme vidět pravdu.
Inspirací mi byla píseň "The moment I said it" od Imogen Heap.
Období: blíže neurčeno, po smrti Haley, někdy na začátku šesté řady
Upozornění: autorem všech uvedených citátů (v prologu a epilogu, zvýrazněné kurzívou) je Stephen King, některé citáty jsem z angličtiny přeložila sama, takže prosím o trošku shovívavosti
Pairing: máte smůlu, tohle vám neřeknu, protože už byste to nemuseli číst
Ukázka: "Podívej se na ně," řekl jí a zamyšleně se díval na fotografie z míst činu. "Jsou to podobné typy, muži alfa, podobný vzhled, zhruba stejně staří, všichni vcelku úspěšní v zaměstnání i životě. Všichni měli spíše kancelářskou práci."
"Kravaťáci," přikývl Rossi chápavě. "Všichni měli na sobě oblek."
"Jsou podobný typ jako já," zamumlal Hotch nepřítomně, když listoval fotografiemi. Na jednu z nich se díval o něco déle - oběť, která na ní byla zachycená, mu byla až nápadně podobná. Ukázal fotku kolegům, v obličeji se mu přitom nepohnul ani sval.
Stav: dokončená

Rukojmí

19. února 2011 v 0:06 | Mary |  Slash
Přiznávám, že už je to skoro trapné, tahle moje posedlost fandomem Myšlenek zločince. Já vím. Ale když oni jsou tak úžasní a tvární! Jde s nimi dělat cokoli! Můžete je nechat nasávat a bavit se, pronášet moudra, citovat staré autory, které nikdo pořádně nezná, věznit a mučit, zachraňovat svět, střílet, riskovat život, aby zachránili někoho, koho v životě neviděli, nechat jednoho, aby utěšoval druhého a druhého, aby si z toho prvního dělal legraci, můžete s nimi dělat cokoli. A pořád budou (aspoň trochu) uvěřitelní.
Ano, já vím, že jsem říkala, že miluju Hotch/Reid pairing. Já vím. Ale myslím si, že občas drobná změna neuškodí. A do téhle povídky se mi z nějakého záhadného důvodu prostě víc hodil Morgan.
Reid tam je.

Shrnutí: Sotva týden poté, co Reid málem přišel o život kvůli nákaze antraxem, je BAU tým zavolán k přepadení banky. A Reid je opět v potížích.
Reid/Morgan preslash
Drobný spoiler na epizodu 4x24

Enjoy it!
Mary



Prsten

13. února 2011 v 23:27 | Mary |  Drabbleses
Tentokrát obyčejné, kraťoulinké drabble.
Shrnutí: Někdy člověk nevidí to, co má přímo před nosem.
Hotch/Reid
Mary


Prsten

Když si toho dne členové týmu všimli odlesku světla na Hotchově prsteníku, byli v šoku. Ve velkém šoku. Hotch byl přece rozvedený.
A přece měl teď na ruce snubní prsten.
"Hotchi?" zeptala se Emily zmateně. "Ty ses oženil?"
Hotch povytáhl obočí, ve tváři klidný výraz. Neodpověděl.
"Měli jsme jen jeden den volna!" Morgan uznale zapískal a zasmál se. "Kdo to je, Hotchi?"
Hotch se jen ušklíbl. Pokrčil rameny. "Porada skončila," prohlásil.
Neochotně odešli, řešíce, koho si Hotch asi vzal.
O kolik by to měli jednodušší, kdyby si všimli, že se ve stejný den tentýž prsten objevil na ruce i Reidovi.

Psycholog

13. února 2011 v 23:26 | Mary |  Drabbleses
Je smutný, že u nás nikoho moc nezajímá fanfiction na Myšlenky zločince. Opravdu škoda, protože tenhle fandom je vážně úžasný a má skoro neomezené možnosti. Druhý důvod, proč je mi líto, že ho u nás lidi nečtou víc, je ten, že když ho málo čtou, taky ho málo píšou a je pak hrozně těžké nějaký v češtině objevit. Což je škoda, jelikož si ji musím hledat v angličtině. Trochu hůř se to čte.
Ovšem na fanfiction.net jsem našla pár opravdových pokladů. Nehledě na to, že už jsem jich přečetla tolik, že se to pomalu začíná odrážet v mojí angličtině.
Pokud bych si myslela, že to něčemu pomůže, poprosila bych vás, abyste četli CM fanfiction a abyste psali CM fanfiction, abych si po dlouhé době mohla přečíst něco v češtině a nebyla odkázaná jen na zahraniční autory.
No nic, to necháme na jindy.

Teď k mému výtvoru. Pokud existuje pojem doubledrabble, tak tohle je ono. 200 slov, přesně.
O čem to je? Pamatujete si, jak v jednou díle druhé řady řekl Gideon Hotchovi, že každý má tajemství a pak se ho zeptal, jestli chce, aby vyprofiloval jeho?
Tak v téhle povídce to udělal.
Spoiler 2x12
Mary


Psycholog

Hotch se pohodlně opřel v křesle, propletl prsty a se soustředěným výrazem v obličeji se vyčkávavě podíval na Gideona. Nedalo se odhadnout, jestli je zvědavý nebo ne.
Gideon se předklonil a opřel se lokty o kolena. Pousmál se, v očích vřelost. Pochopení.
"Jsi ochranář," řekl, hlas měl jemný. "Tuhle práci jsi vzal, protože máš pocit, že musíš zabránit tomu, aby ostatní lidé trpěli, jako v dětství ty."
Hotchův výraz zkameněl, když Gideona upřeně, téměř bez mrknutí pozoroval. Gideona však jeho pohled neznejistěl, mluvil stále tímtéž jistým tónem s náznakem něhy a smutku.
"Otec tě ponižoval a bil, a tak jsi ho vytěsnil ze svého života hned, jak to šlo. Za rodinu považuješ svůj tým, cítíš za něj zodpovědnost a nesnášíš, když jsi bezmocný. Nejsi vůbec tak chladný, jak se tváříš, jen city neukazuješ, protože máš strach, že ti někdo znovu ublíží. Pro syna bys zemřel. Jsi bisexuál, Haley máš upřímně rád, ale jsi beznadějně zamilovaný do Reida." Gideon dokončil svůj rozbor jeho osobnosti.
Hotch na něj zíral, výraz nečitelný. Nijak se však nepokusil popřít nic z toho, co Gideon řekl.
"Jak?" zamumlal tázavě.
Gideon se pousmál. "Měl bys vidět, jak se na něj díváš."
Hotch se zašklebil. "Nesnáším psychology."
"Nepochybuju."

Vezmi kříž a následuj

13. února 2011 v 23:19 | Mary |  Něco jako deníček
Hádám, že zrovna ode mě to zní asi hodně zvláštně. Ale nemusíte se ničeho bát, nechci nikomu promlouvat do duše nebo do někoho hustit můj nově probuzený smysl pro náboženství.
Žádný takový smysl totiž neexistuje.
"Vezmi kříž a následuj" je zadání slohovky, kterou nám naše češtinářka zadala - jako příklad maturitní slohovky z češtiny - namísto toho, aby nám vysvětlila Sophiinu volbu (na což jsem se těšila už přes měsíc). Okamžitě jsem si vzpomněla na to, jak nám Pan G. nedávno povídal něco o tom, jak si kdesi na jihu někteří lidé o Velikonocích uvazují na záda kříže a vydávají se na cestu, aby následovali Krista. (Tehdy jeho výklad skončil tím, že jsme spolu řešili, jakým způsobem vlastně lidé, kteří byli ukřižovaní, umírali. Nic moc, to vám povím.)
Nic jiného mě v tu chvíli v téhle spojitosti nenapadlo, a protože v Boha nevěřím, náboženství nerozumím a věřící nechápu, úkol jsem i přes několik vyčítavých pohledů a komentářů paní profesorky bojkotovala. Místo psaní slohovky jsem si kreslila kytičky (některé se mi vážně povedly - měla bych to trénovat!), zatímco Míra, sedící přes uličku vedle mě, si na papír, na kterém neměl stejně jako já napsané nic jiného než nadpis slohovky, kreslil lebku s trnovou korunou. Pak, po uplynutí limitu, který jsme na slohovku dostali, mi svůj papír hrdě ukázal, a když zjistil, že jsem napsala stejné nic jako on, donutil mě plácnout si, s pobavenou poznámkou, že jsme právě oba vyletěli od matury.
Někdy ho opravdu miluju.