Duben 2011

Není co dělat

30. dubna 2011 v 13:46 | Mary |  Něco jako deníček
Máme tady úžasné počasí. Prší a v dálce za horama krásně hřmí a blýská se. Bude bouřka. Miluju bouřky! A to není žádná ironie, fakt miluju bouřky. Jsou takové osvěžující. Akční. A když během nich nemusím být venku (anebo v malé dřevěné chatce bez hromosvodu, jak se mi taky jednou přihodilo) a můžu se na ně dívat hezky přes okno, jsou úžasné.
Jsem v takové menší krizi. Mám toho tolik na práci. Měla bych se učit na maturu (pět různých předmětů - haluz!), měla bych se učit na přijímačky, měla bych už konečně dopsat seminárku do chemie, vzhledem k tomu, že ji musím ve středu odevzdat (kdo mohl tušit, že srážení krve je tak zatraceně složité téma?!), měla bych se podívat na pokusy, co potřebuju, aby mě vůbec pustili k maturitě, měla bych si zopakovat tabulku prvků a naučit se konečně vzorce aminokyselin, měla bych si dodělat těch asi osmnáct okruhů, co mi do té zatracené chemie ještě chybí a pořádně se nadrtit těch pětadvacet témat do angličtiny, protože jinak moje zkouška skončí u "good afternoon". Ale nic se mi nechce dělat.
Za chvíli budeme mít návštěvu. Moje teta matikářka. Už se moc těším, až se mě zeptá, jak se připravuju na maturitu. Učitelé jsou opravdu zvláštní.
Tak jako moje češtinářka. Její manžel u nás taky učí. Co mě překvapuje, je fakt, že i když o něm vždycky mluví jako o "mém muži" a věčně nosí tak obrovitánské prsteny, že kdyby vám dala pěstí, vyrazí vám zub, nenosí snubák. Není to divné? Asi ne.
Věřili byste, že mě nedávno zastavila na chodbě, aby mi oznámila, že jsem podle ní taková "tajemná dáma" (opravdu, přesně tak to řekla) a že ona nikdy neví, co si má o mě myslet. Nebo řekla, že nikdy neví, co si myslím já? To by bylo ještě divnější, protože co pamatuju, holky se mi vždycky smály, protože když někdo něco řekne, vždycky se zatvářím tak, že každý hned pozná, co si myslím.
Ona asi ne.
Možná je to dobře.
No nic, končím. Jdu psát seminárku. Tak na dvacet minut, než přijede teta.
Zatím čau. Mary

Najít ho

26. dubna 2011 v 20:54 | Mary |  Slash
Nějakým záhadným způsobem se můj problém se zveřejňováním povídek vyřešil, takže tady máte jednu trochu depresivní, ale happy-endovskou.
Shrnutí: Reid byl unesen a celý tým po něm neúnavně pátrá. Hotch má nervy na pochodu. Zvláště po jedné Reidově poznámce…
Jemný Hotch/Reid
Spoiler 2x15

Snad se bude líbit.
Mary


Objetí

24. dubna 2011 v 22:32 | Mary |  Drabbleses
A ještě jedno, ať vám není líto zatím utajované povídky :D
Hotch/Reid


Objetí

Hochovy se rozšířily oči, když ho našel.
Reid byl v koupelně, polonahý, skrčený v rohu, kolena přitažená k bradě, prsty ve vlasech. Třásl se pláčem.
Hotch klesl na kolena vedle něj a donutil ho, aby se na něj podíval.
"Oni mě najdou, najdou nás." Reidovy oči byly obrovské a tmavé, vyděšené. "Mám strach, mám tak hrozný strach!" Pevně ho objal kolem krku a tvář mu zabořil do ramene. Hotch cítil, jak mu pod jeho obličejem vlhne košile, když ho k sobě přitiskl. V tomhle objetí nebylo nic erotického. Jen bolest. Zoufalství. Hrůza.
Šílenství.
Hotch pevně sevřel víčka, aby zadržel slzy.

Something missing

24. dubna 2011 v 22:26 | Mary |  Drabbleses
Nevím, jak přežiju tenhle měsíc. Jsem v takové menší krizi, mám pocit, že ve škole nic nestíhám. Leze mi to na mozek. Asi před týdnem jsem se dokonce vzbudila ve dvě ráno a chtěla jsem jít do školy! Fakt nevím, jestli tohle rozchodím. Ale byl mi složen kompliment. Prý i když jsem šíleně vynervovaná, vypadám naprosto v klidu.
Tak aspoň něco. :D
BTW, mám nějaké potíže s blogem. Chtěla jsem vám sem hodit novou povídku, ale když to zkusím, odmítne se zveřejnit a místo toho mi to jenom vyhodí hlášku, že délka článku je limitovaná na 40000 slov. Nerozumím tomu, protože když jsem kontrolovala délku článku, měl jenom necelých 11000. Vážně to nechápu.
Než zjistím, co s tím je a co se s tím dá dělat (pokud vůbec něco), mám tu pro vás alespoň drabble.
Hotch/Reid


Something missing

Hotch věděl, že mu něco chybí. Vždycky to věděl.
Už v okamžiku, kdy si Haley vzal, věděl, že něco není v pořádku. Miloval ji a věděl, že ona miluje jeho. Měl práci, která ho bavila, byl úspěšný snad ve všem, čeho se dotkl, s Haley plánovali rodinu.
Měl všechno, po čem jen jeho srdce mohlo zatoužit. A přece tady něco chybělo. Byl to jen pocit, neurčitý pocit, že nemá něco, co chce, něco, co potřebuje. Neuměl to pojmenovat, nevěděl, co to je, věděl jen, že něco není v pořádku.
Jenže nevěděl co.
Nevěděl to až do chvíle, kdy poznal Reida.

Probuzení

8. dubna 2011 v 23:56 | Mary |  Drabbleses
Doubledrabble Morgan/Reid
Shrnutí: Tohle rozhodně nebylo probuzení, jaké si Morgan představoval.


Probuzení

Morgana probudila obrovská rána.
"Morgane, Reid není ve svém - ah."
Morgan okamžitě otevřel oči, když se pokojem rozlehl Hotchův ostrý hlas. Pak je rezignovaně zavřel, protože s tím, co Hotch viděl, už se nedalo nic dělat.
Po pravdě řečeno, když za ním Spencer v noci přišel, nenapadlo ho, že je takhle ráno někdo najde. Ne Hotch.
Možná by mohl tvrdit, že se Reidovi jen něco zdálo a nechtěl být sám.
Ale podle Hotchova výrazu by to bylo zbytečné.
Hotch se zamračil. "Myslel jsem, že se mu něco stalo, když nebyl u sebe."
"Měl jsi mi zavolat!" zabručel Morgan a vyčítavě se na něj podíval. Pak se sklonil k Reidovi a položil mu dlaň jemně na rameno. "Vstávej, Spencere, zaspali jsme," zamumlal.
Reid se zavrtěl a pomalu, ospale otevřel oči. "Zaspali?" zeptal se zmateně. A pak udělal přesně tu jedinou věc, která mohla celou situaci ještě zhoršit. Vystřelil bez přemýšlení z postele, a aniž si všiml, že je s nimi v pokoji i Hotch, vystartoval směrem ke koupelně, přesně tak, jak byl. Tedy nahý.
Morgan se zhroutil zpět na polštář a nevěřícně zasténal, tvář skrytou v dlaních.
Hotch pomalu vydechl a zakroutil hlavou. Zvedl obočí. Nakonec si pobaveně odfrkl.
"Příště zavolám."

Vteřiny

8. dubna 2011 v 23:55 | Mary |  Drabbleses
Inspirováno citátem Léta nerozhodují, rozhodují vteřiny.
Hotch/Reid


Vteřiny

Jediná vteřina a jeho život už neměl být nikdy takový, jako býval.
Jediná vteřina. Jediný nečekaný výstřel přede dvěma měsíci.
"Chybí mi, Garci, strašně mi chybí." Hotch unaveně zavřel oči. "A Jack… Ptá se na něj. Ptá se, kdy přijde Spencer. Jak mu mám vysvětlit, že se Spencer už nikdy nevrátí, stejně jako jeho matka?"
Najednou nevěděla, co říct, a tak mu jenom položila dlaň na rameno a jemně stiskla.
"Víš," pousmál se. "Když se ráno vzbudím… Na vteřinu je tam se mnou. Na vteřinu tam zase je, živý, v pořádku. Než si vzpomenu."
V Garciiných očích se zaleskly slzy.

Goddness of knowledge

8. dubna 2011 v 23:54 | Mary |  Drabbleses
Garcia vždycky chtěla Morgana a i on jí už několikrát řekl, že ji miluje. Tak proč po něm nikdy nevyjela? Jednoduše proto, že Garciová ví. Vždycky a všechno.
Doubledrabble (prostě jsem to nedokázala zkrátit na 100 slov, moje chyba)
Pairing neprozradím, ale je to slash.


Goddness of knowledge

Byl pátek večer, pár hodin po vyřešení dalšího těžkého případu a všichni postupně odcházeli domů.
Byla ve svém kanclíku, když za ní Derek přišel, aby se s ní rozloučil. Jejich běžný předvíkendový rituál, vyhledávaný ještě více právě ve chvílích, jako byla tato, po návratech z případů, které zahrnovaly děti.
"Jdu dneska do baru," oznámila mu. "Dát si pár panáků před spaním. Půjdeš se mnou?"
"Už mám plány," odmítl jemně.
"To jsem věděla," poškádlila ho. "Vyřiď, že Bohyně vědění přeje příjemný večer a ještě příjemnější noc."
Zasmál se. "Miluju tě, beruško," řekl jí, když ji objal a políbil na čelo. "Bav se."
"Budu," usmála se na něj.
Zbožňovala Dereka, celým svým srdcem, a věděla, že i on pro ni má slabost. Ale taky věděla, že tohle objetí znamenalo to samé, co jeho vyznání lásky k ní. Přátelství. Hluboké a upřímné a dokonalé. Pro to byli stvoření a nic víc z toho nikdy být nemohlo, a proto ji ani nenapadlo mít výčitky svědomí kvůli tomu, že její dnešní cesta do baru je ve skutečnosti rande.
Věděla to od okamžiku, kdy se jen tak z legrace nabourala do kamery v jednom z výtahů v budově a viděla ho, jak se líbá s Reidem.

Lež

8. dubna 2011 v 23:53 | Mary |  Drabbleses
Omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsala, ale nějak nestíhám. Za pár týdnů maturuju, jsem úplně na nervy, protože mám neustále pocit, že nic neumím, dělám okruhy do chemie, pořád jenom něco kopíruju do angličtiny a statečně odkládám práci na seminárce. Do toho jsme začaly dělat s holkama češtinu, fotili jsme se na tablo, řešili trička a maturitní prstýnky (vy jste věděli, že se dělají maturitní prstýnky? já ne), a vyšilovali kvůli oktávanům, kteří předbíhají ve frontě na oběd. Všichni šílí kvůli spolužákovi, který statečně tvrdí, že nechápe, proč všichni vyšilují, když květen je přece ještě tááák daleko!
Já kromě toho šílím i proto, že zatímco ostatním spolužákům už chodí z vysokých škol pozvánky na přijímačky, mně ještě nepřišlo nic. Navíc se nedávno měnil čas a já ještě pořád nepřestala zaspávat.
Takže šílím a nervačím a každou chvíli očekávám hysterický záchvat.
Děcka už si domlouvají pomaturitní (nebo předmaturitní? nejsem si jistá) pařbu.
Ale i tak jsem si našla chviku, aspoň na drabble, když už nic víc.

Jistá scéna ze čvrté řady, z pohledu Morgana.
Morgan/Reid
spoiler 4x12
Mary


Lež

Morgan seděl za stolem ve výslechové místnosti a díval se na podezřelého. Nevěděl, co říct.
Nemohl říct, že mu rozumí. Ne podezřelému. Ne při výslechu. Ne když Reid, muž, kterého potají beznadějně miloval už celé měsíce, stál za jednosměrným zrcadlem a pozorně sledoval každé jejich slovo.
Ne když věděl, že by se ho na to mladík ptal, dokud by neřekl pravdu.
Ne když věděl, že pravda by zničila jejich přátelství, protože Reid ho nemiluje a nikdy milovat nebude.
A tak řekl to jediné, co v tu chvíli říct mohl, tu největší lež svého života.
"Nevím, jaké to je, milovat muže."