Březen 2012

Jeden den v roce

25. března 2012 v 18:51 | Mary |  Drabbleses

Jeden den v roce bylo na chodbách útvaru analýzy chování ticho.

Smrt postavy

Mary



Jeden den v roce


Jeden den v roce bylo na chodbách útvaru analýzy chování ticho.

Zítra.

Bude to jako každý rok. Agent Jacobs, který s nimi pracoval poslední čtyři roky, bude mít volno, protože jeho přítomnost jim jen připomínala nepřítomnost někoho jiného. A ostatní budou v kanceláři, protože zřejmě i Straussová si byla vědoma toho, že jednoduše nebudou řešit žádné případy, ne toho dne.

Budou mlčky psát hlášení. Večer půjdou do čínské restaurace a povečeří spolu. Vidličkami. Beze slova.

A pak se tiše rozejdou, se strhanými tvářemi a smutnýma očima.

JJ se vrátí domů, bude objímat svého syna a přát si, aby mohla vrátit čas.

Morgan bude sedět na své pohovce, potmě, bude hledět do prázdna, hladit svého psa a vyčítat si, že tehdy nebyl rychlejší a nezachránil ho.

Emily se vrátí do kanceláře, před tu prokletou stěnu, a až do rána bude zírat na jeho obličej na fotografii, kterou pověsili přesně na místo, kde byla ta její, když předstírala smrt.

Garciová si bude s pláčem prohlížet staré fotky.

Rossi zůstane na noc u Hotche, ale nebude spát, protože budou celou noc němě pít skotskou a přemýšlet, proč ti nejlepší lidé vždycky umírají mladí.

Zítra.

Jeden den v roce. Na výročí smrti Spencera Reida.

Ellie

25. března 2012 v 18:50 | Mary |  Drabbleses

Po smrti svého otce zůstala Ellie sama. Jak na to bude reagovat Morgan?

Morgan/Hotch, Ellie

Mary



Ellie


Byl už večer, když se Morgan s Hotchem konečně dostali domů.

"Jsi tichý," zamumlal Hotch a posadil se vedle Morgana na pohovku.

"Myslím na Ellie," přiznal Morgan a přejel si dlaněmi po obličeji. "Zůstala sama. A když její teta zemřela, nejspíš skončí v domově."

Hotch přikývl. "Přemýšlel jsem o tom, Dereku," řekl jemně a pohladil ho prsty zlehka po rameni. "Napadlo mě, že pokud se Garciové nepodaří najít příbuzné… mohli bychom si vzít Ellie k sobě."

Morgan pootevřel překvapeně pusu.

Hotch pokrčil rameny. "Nemělo by být tak těžké starat se o dvě děti místo jednoho."

"Miluju tě, Aarone."

"Já tebe."

Ethan

25. března 2012 v 18:49 | Mary |  Drabbleses

Promiňte, že tento víkend přidávám jenom drabble, ale učím se fyziku. Ve čtvrtek mám zápočet a neumím vůbec nic.

Příští víkend se pokusím napsat nový díl Dokud nás smrt nerozdělí.

Shrnutí: Reid měl kdysi někoho, na kom mu záleželo.

Reid/Ethan

Mary



Ethan


Byl jeho jediný přítel.

Znali se celé roky. Zajímali se o stejné věci. Měli stejné životní plány. Byli stejně nepochopení svými spolužáky.

Jeden ve druhém našli útěchu. Porozumění. Někoho, kvůli komu chtěli být lepší.

Spolu nastoupili do akademie, s cílem dostat se do útvaru analýzy chování. Jejich vztah se prohloubil.

Reid ho miloval, protože Ethan byl dokonalý. Starostlivý přítel. Vstřícný partner. Pozorný milenec.

A co bylo nejdůležitější, miloval Reida. Chtěl být s ním.

Milovali se. Chápali se. Byli pro sebe stvoření.

Reid věděl, že je nikdo nerozdělí.

Dokud se jednooho dne nevzbudil a místo v posteli vedle něj nebylo prázdné.

Iluze

22. března 2012 v 23:59 | Mary |  Slash

Ahoj lidi.

Omlouvám se, že jsem minulý víkend ani během tohoto týdne nic nenapsala, ale opravdu se to nedalo. Musela jsem se učit. Opravdu, strašně závidím těm, kteří chodí do školy, nijak moc se neučí, a přitom bez problémů prochází. Závidím. Strašně moc.

Jinak to nebyl zase tak špatný týden. Spolužák v pondělí přišel do školy s černě nalakovanými nehty. Ne že by to tak dělal běžně, to vůbec ne, ale jedna spolužačka ho o to poprosila. A tak to udělal, za což se samozřejmě vysloužil pár pobavených komentářů.

Když jsme se ho ptali, co mu na to řekli doma, dozvěděli jsme se, že se ho mamka ptala, jestli se prý nepřidal k nějaké sektě.

Jinak co? Písemky, prezentace, teď mě čeká zápočet z fyziky, kterou jsem chápala naposledy asi někdy v šesté třídě. Rozhodně to bude zajímavé. Nehledě na to, že mám dneska narozeniny, a navíc kulaté (až moc, na můj vkus). Už nikdy nebudu teenager! Už nikdy nebudu moci být nezodpovědná a vymlouvat se na to, že jsem teenager.

Mamka mi dneska připomněla, že mi pomalu začíná táhnout na třicet.

No, asi už je dost tlachání, mám tady pro vás povídku.


Hotch má, co potřebuje. Ne to, po čem touží.

Hotch/Reid


Mary



Nevím, jak tomu mám říkat. Deprese?

16. března 2012 v 23:25 | Mary |  Něco jako deníček

Nenávidím to. Nenávidím ten příšerný pocit prázdnoty, kterou v sobě mám, nenávidím to, že teď nic necítím.

Nenávidím to, že neumím dát najevo svoje city, ale nemůžu si pomoct. Jsem prostě taková. Mluvím, dokonce docela hodně, za což mi někteří nadávají, ale pokud se rozhovor dostane k něčemu osobnímu, utíkám od toho, a převedu rozhovor jinam. Nejsem zvyklá bavit se o citech. V tomhle jsem chlap. Prostě se nebavím o citech.

Přitom to není tak, že bych necítila. I když teď si nejsem úplně jistá. Cítím jenom prázdnotu. Velké, černé, hnusné nic tam, kde by mělo být tolik věcí.

A přitom bych chtěla cítit všechno. Chci znovu cítit ten úžasný pocit zamilovanosti. I když nikam nevede. Chci zase na někoho myslet večer, než jdu spát, a ráno, když vstávám. Chci, aby mě napadlo nějaké jméno pokaždé, když někdo řekne slovo láska. Chci, aby měly moje představy nějakou konkrétní tvář a ne jen obecný obrys. Chybí mi to. Milovala jsem pocit zamilovanosti, i když to bolelo.

Asi jsem masochista. Ne že by na tom záleželo.

Mimochodem, omlouvám se, ale opravdu nevím, jestli tento víkend něco napíšu, protože musím šrotit. Po neděli mám referát, protokol a tři různé písemky, z nichž jedna je z fyziky, které absolutně nerozumím. Takže pokud nic nepřidám, nedivte se.

Děkuju za pochopení.

Mary

Dokud nás smrt nerozdělí 17

12. března 2012 v 22:34 | Mary |  *FF - Dokud nás smrt nerozdělí

Nevím, jestli jsem vám něco slibovala nebo ne, každopádně tady máte nový díl.

Shrnutí: Ráno poté. Reid se snaží vzpamatovat z toho, co se stalo, ale Hotch mu to znemožní.

Mary


Víkend na tahu

12. března 2012 v 22:33 | Mary |  Něco jako deníček

Omlouvám se, že jsem se během víkendu neozvala. Měla jsem trochu narvaný program, vzhledem k tomu, že v pátek večer jsem si vyrazila na takovou malou dámskou jízdu s jednou kámoškou. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zašly do naší oblíbené hospůdky, trochu popít a pokecat, protože jsme spolu nikde nebyly už tři týdny. Pak jsme tam potkaly dva spolužáky ze základky, tak jsme hodily řeč s nimi.

Myslela jsem, že to, že se vysokoškoláci jenom flákají, je jenom kec. Zřejmě ne. Někteří se asi opravdu můžou flákat, a přitom v klidu procházet u zkoušek.

Jeden z těch spolužáků si ani nebyl jistý, jakou školu vlastně studuje. Anebo nám to jenom nechtěl říct.

A servírka se na nás celou dobu usmívala, takže už nás tam evidentně znají tak dobře, že se mě už nikdy nebudou ptát na občanku, když si budu chtít dát pivo.

To je dobře. Mám na občance hrozně pitomou fotku.

A v sobotu… to jsme měli rodinnou oslavu. Fakt. Strejda měl padesátku, takže se sešla celá rodina (nebo skoro celá rodina, jedna teta nepřišla, pravděpodobně proto, že přišla jiná teta). Dobrých pětatřicet lidí od sedmi do zhruba pětasedmdesáti.

Ale náhodou, to byla překvapivě dobrá akce.

Popili jsme, povykládali jsme si a zatancovali jsme. Ano, já jsem tancovala. Skoro se všema strejdama, s bratrem a sestřenčiným přítelem.

Pila jsem (SLIVOVICI!), protože když do vás rejou tři různý lidi ze tří různých stran, ať si s nimi připijete, moc se tomu nedá vyhnout. Tím spíš, když vám slivovice zase až tolik nevadí.

Strýc dostal dort, který vypadal jako prsa. Mělo to opravdu velký úspěch.

Babička mi řekla, že jsem její jediná zrzka. Když to slyšel bratr, začal se bránit a tvrdit, že na něj zapomněla, než si vzpomněl, že je kluk, a já teda doopravdy jsem jediná zrzka v rodině.

Řekla jsem strejdovi, že je můj nejoblíbenější strejda na celém světě. Pak jsem řekla sestřenčinýmu příteli, že je můj nejoblíbenější skorobratranec.

Vsadila jsem se s bratrem a sestřenčiným přítelem o sud piva, že se nevdám. To nebude tak těžké dodržet.

Už se těším, až od nich dostanu ten sud.

Mary

Dva milovaní muži

4. března 2012 v 22:45 | Mary |  Slash

Končí víkend (bohužel, protože mně se opravdu, ale opravdu nechce jít zítra do školy), takže tady pro vás mám povídku. Taková malá momentka mezi Reidem a Jackem.

Jack si není jistý tím, jak se má cítit okolo Reida.

Hotch/Reid, spoiler 5x09

Mary


Chybíš mi

3. března 2012 v 22:41 | Mary |  Drabbleses

A tady je poslední drabble dnešního večera.

Jack Hotchner potká někoho, koho nečekal.

Hotch/Reid

Mary



Chybíš mi


"Spencere…" Jack zalapal ohromeně po dechu, když na chodbě univerzity, kam před pár dny nastoupil do prváku, potkal někoho, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí.

Profesora. Muže, který mu kdysi býval druhým otcem.

"Jacku?" Reid pootevřel pusu a zůstal na něj zírat. "Jacku," zopakoval jeho jméno, jako by nemohl uvěřit tomu, že ho opravdu vidí.

Jack se na něj díval, a i když už to byly roky od chvíle, kdy ho viděl naposledy, Spencer měl pořád ty laskavé oči a milý úsměv, jaké si pamatoval. Byl pořád tak stejný a zároveň tak strašně moc jiný.

Starší. Zkušenější. Zklamaný životem.

"Táta na tebe pořád myslí."

Reid prudce zamrkal a uhnul pohledem. "Víš, že s ním nemůžu mluvit," řekl slabě.

"Ano," souhlasil Jack, protože věděl, jak to bylo, věděl, proč od nich tehdy Spencer odešel. Věděl, že to táta ublížil Spencerovi a ne naopak. "Mohli bychom -" polkl, "se spolu někdy sejít? Promluvit si?" zeptal se. V hlase měl naději. "Chybíš mi."

Reid se smutně pousmál a v oku se mu zatřpytila slza. "Samozřejmě, Jacku. Moc rád. Taky se mi stýská. Jen…" Reid se odmlčel. "Neříkej mu, že jsi mě potkal, prosím."

Jack dlouze vydechl a pomalu přikývl. "Neřeknu."

Příště

3. března 2012 v 22:39 | Mary |  Drabbleses

Fran Morganová znala svého syna.

Morgan/Reid

Mary



Příště


Věděla to hned, jak přijel domů.

Viděla to v tom, jak se tvářil a jak vypadal uvolněný, spokojený. Bylo to v tom, jak se občas zahleděl do dálky, nepřítomný, zasněný. Viděla to v tom jeho mírném, klidném úsměvu. Viděla to v jeho očích, které najednou říkaly úplně všechno.

Věděla, že Derek a ten mladík, o kterém její syn tolik mluvil už od chvíle, kdy ho poznal, jsou mnohem víc než přátelé.

Věděla to a byla za to šťastná. Protože její syn si zasloužil někoho, kdo ho bude milovat.

Proto se jen usmála, když odjížděl.

"Příště ho přivez s sebou, Dereku."

Doživotní zákaz

3. března 2012 v 22:38 | Mary |  Drabbleses

Mám tady pro vás nějaké drabble, takže tady je máte.

Hotch zlikvidoval další auto. Jaký bude trest?

Žádný pairing

Spoiler 4x01

Mary



Doživotní zákaz


Hotch byl na koberečku.

"Aarone," povzdychla si Straussová zkroušeně. "To bylo už třetí vládní vozidlo, které jste zdemoloval," řekla mu a podívala se do nějakého spisu. "Čtvrté, pokud počítám i to, co vám v New Yorku vyletělo do vzduchu."

"Za to jsem nemohl!" bránil se Hotch okamžitě.

Pud sebezáchovy.

"To samozřejmě netvrdím. Ale…" Staussová zaváhala, "musíte uznat, že to vypadá, jako byste měl špatný vliv na vládní majetek."

Hotch zamrkal. "A co z toho plyne?"


*


"Jak to dopadlo?" zeptal se Rossi zvědavě, když kolega konečně vyšel z šéfčiny kanceláře.

Hotch se zamračil. "Dostal jsem doživotní zákaz řídit auta FBI."

Člověk si holt nevybere

3. března 2012 v 22:37 | Mary |  Něco jako deníček

Víte, vždycky jsem si myslela, že je jednodušší nebýt zamilovaná. Vždyť, sakra, mělo by to být jednodušší a mělo by to méně bolet, ne? Mělo by to bolet mnohem méně, než když se zamilujete do nesprávné osoby. Když se zamilujete do někoho, kdo vás nebude moci nikdy milovat zpět, ale stejně se nikdy doopravdy nevzdáte naděje, protože to prostě nejde.

Jenomže to není jednodušší a není to ani méně bolestivé. Je to úplně stejně nanic.

Byla jsem zamilovaná. Kdysi. Byla jsem zamilovaná. Myslela jsem na ni, když jsem usínala i když jsem vstávala, snila jsem o ní, a byla jsem ochotná nechat ji, aby byla šťastná, s kýmkoli ona uzná za vhodné, s kýmkoli, koho bude chtít ona, přestože jsem chtěla být s ní. Ale nechala jsem ji, a i když to trvalo mnohem déle, než bych chtěla, podařilo se mi na ni zapomenout, vytěsnit ji z mysli a brát ji zase jenom jako kamarádku, stejně jako předtím. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to, i když si nejsem vůbec jistá, jestli bych jí dokázala odolat, kdyby… Což je vlastně naprosto jedno, protože to kdyby se nikdy nestane.

Od té doby jsem zamilovaná nebyla a byla jsem za to ráda. Když nejste zamilovaní, nemůžete se zklamat.

Jenže… to bolí. Je to těžké, protože mi chybí ten pocit zamilovanosti. Ten pocit, kdy na někoho myslíte dnem i nocí, protože prostě nedokážete přestat. Chybí mi to. Chtěla bych se zase cítit zamilovaná, chtěla bych zase cítit všechny ty emoce, ale nemůžu, protože jsem prázdná.

Chtěla bych… někoho. Někoho, kdo mi bude rozumět, někoho, kdo mě obejme, když budu smutná, někoho, kdo se mnou bude usínat a pak se zase probouzet, protože bude chtít být se mnou. Chtěla bych někoho, kdo bude se mnou, kdo se mi bude probírat vlasy a komu budu moci říct cokoli, beze strachu, že mě opustí.

Chtěla bych.

Jenže nevím, jestli ještě vůbec dokážu milovat.

Mary