Anomálie (4/7)

14. října 2012 v 15:10 | Mary |  *FF - Anomálie


Charlie je starší. Je starší a zkušenější a na bradě a tvářích má stín strniště, které tehdy, když mu bylo sedmnáct, neměl, a skoro se mu nepodívá do očí.
A Don ví, že je to jeho vina. To on zničil to hezké, co mezi nimi bylo, zničil jejich bratrství, té noci, kdy si ho vzal.
Charliemu je pětadvacet a i když mu Don před osmi lety vzal jeho nevinnost, pořád mu z ní něco zbývá v očích. Pořád je tak nejistý a andílkovsky kudrnatý a nevinný, ale nedívá se na něj, a Don ví, že si za to může sám.
Proto jde Charliemu z cesty. Tráví čas s mámou a nenutí Charlieho, aby mu dělal společnost, protože ví, že si jeho společnost nezaslouží.
Je to přece on, kdo to celé podělal.

***

Larry Fleinhardt je opravdu zvláštní člověk. Je o dost starší než Charlie, fyzik, který velice rád používá metafor, kterým nikdo doopravdy nerozumí, ale táta ho zná, a nejspíš docela dobře, protože když se ráno poté, co se Don vrátí domů, objeví u dveří, pustí ho okamžitě dál, jako by byl zvyklý vídat ho denně.
A možná je, protože Larry a jeho bratr jsou zřejmě dobří přátelé, a asi se už znají hodně dlouho (a popravdě řečeno, když se nad tím Don zamyslí, matně si vzpomíná, že se před ním Charlie kdysi zmínil o nějakém profesorovi Fleinhardtovi, ještě tehdy, když chodil na Princeton) a je vidět, že Larrymu na Charliem záleží, protože za ním chodí často, skoro každý den, alespoň na chvíli a nevyčítá mu, když se s ním nebaví, nevyčítá mu, když v jeho přítomnosti pokračuje v počítání, ani když se na něj utrhuje, že potřebuje klid, aby mohl přemýšlet. Pořád se vrací. Nevzdává se.
Někdy jen sedí s tátou v kuchyni, někdy sedí na stole v garáži a snaží se porozumět tomu, co Charlie píše, někdy se jen smutně dívá, jak Charlie počítá. Nenutí ho mluvit, jen tam s ním je, někdy pár minut, někdy celé hodiny. Občas se podívá na Dona a v očích má přitom něco, co Don nemůže pojmenovat. A v těch chvílích si Don říká, jak dobří přátelé vlastně Charlie s Larrym jsou. Kolik mu toho Charlie řekl o svém vztahu s bratrem?
Ví Larry, co Don Charliemu udělal?
Don nikdy nenajde odvahu se zeptat.

***

Don stojí ve dveřích garáže, ramenem se opírá o zárubeň, paže má založené na hrudi a zírá na Charlieho. Nechápe to. Nechápe, jak může být Charlie tady, jak může držet v rukou křídu, pobíhat po garáži, zcela ponořený do vlastního světa, a počítat, zatímco máma -
Najednou je naštvaný. Zaskřípe zuby a bez přemýšlení chytí Charlieho tvrdě za ramena a obrátí ho k sobě, obličej jen pár centimetrů od toho jeho.
"Jdi za ní," zavrčí na něj zblízka.
Charlie vypadá tak bezbranně, když se na něj dívá, křídu pořád mezi prsty, a vlasy nad čelem rozcuchané, a Dona to z nějakého důvodu naštve ještě víc.
"Okamžitě jdi za ní, Charlie!" štěkne, hlas hrubý, protože máma má za sebou už druhé kolo chemoterapie a přišla skoro o všechny vlasy, občas ani nemá sílu zvracet a většinu času je pod vlivem morfia, ale nikdy se nepřestává ptát po Charliem. "Jak můžeš - jak můžeš dělat tohle?" Trhne hlavou směrem k jedné z popsaných tabulí. "Máma umírá, umírá, Charlie, a ty jsi tady místo toho, abys byl s ní!"
Charlie sebou při těch slovech škubne. "Done…" zaskučí a uhne pohledem a pokusí se vymanit z jeho sevření. "Musíš mě nechat tohle dodělat, musím -"
Don ho chytí pevněji a přitiskne ho zády ke zdi. "Jak to sakra můžeš dělat?!"
"Bude v pořádku, Donnie," zamumlá Charlie jemně a kousne se do rtu. "Nic jí nebude, bude - zase se uzdraví…"
"Nebude v pořádku, Charlie, a ty to víš!" vykřikne Don a tiskne ho ke stěně, tiskne se k němu. Po několika vteřinách dlouze vydechne, pustí ho a o krok ustoupí.
Charlie zůstává u zdi, i když už ho Don nedrží.
"Víš to moc dobře, Charlie."
Charlie horečně kroutí hlavou, jako by tak z toho mohl udělat lež, oči rozevřené doširoka a ztracené, a pak mu do nich vhrknou slzy, nohy se mu podlomí a on klesne na kolena na tvrdou podlahu garáže, která je pokrytá tenkou vrstvou křídového prachu.
Don k němu okamžitě přiskočí a přitiskne si jeho hlavu na prsa, prsty v jeho vlasech, tiskne si Charlieho obličej k hrudi a látka jeho košile tlumí Charlieho vzlyky a zoufalé lapání po dechu, když mu bratr bolestivě zarývá nehty do ramenou a pořád dokola opakuje, že máma nemůže umřít, nemůže, máma ne…
Druhý den je máma mrtvá.

***

Don stojí v trávě a ponožky má v botách mírně provlhlé, protože už druhý den bez ustání poprchá.
Snaží se soustředit se na svůj dech. Nemyslí na nic, dívá se přímo před sebe, ale nic nevidí, protože kdyby viděl, to jediné, na co by se dokázal dívat, by byla mámina rakev, černá a lesklá a s decentním stříbrným lemem na okraji víka, přímo před všemi těmi lidmi, kteří se s ní přišli rozloučit.
Ignoruje všechny okolo, protože právě v tuhle chvíli nemá sílu zabývat se lidmi, které ani skutečně nezná, ví jen to, že vedle něj stojí táta, zničený, ale stoický, rozhodnutý zůstat silný pro svoje chlapce.
Z druhé strany vedle Dona stojí Charlie. Nemluví a z hrdla mu nevyjde ani zvuk, ramena má svěšená. Chvěje se.
Don mu chce něco říct, chce se k němu otočit a obejmout ho a říct mu, že to bude zase dobré a že ho mrzí, jak na něj křičel, ten večer předtím, než máma umřela. Chce ho držet v náruče, chce, aby se Charlie cítil v bezpečí, chce ho držet celou noc, až do rána, ale nemůže.
Nemůže, protože Charlie je jeho bratr a on ho nesmí milovat takhle a protože jsou na mámině pohřbu.
Ucítí, jak se někdo jemně dotkne jeho ruky, jen lehké pohlazení, rozechvělý dotyk prstů, a on se nemusí otáčet, aby věděl, že je to Charlie. Bratr vklouzne dlaní do té jeho, a Don stiskne, sevře jeho ruku ve své, drží ty dlouhé, štíhlé prsty, které chtěl držet snad už od té doby, co byli malé děti.
Charliemu unikne tlumený vzlyk.
Don se na něj otočí, aniž by pustil jeho ruku, a když vidí, že Charlie pláče, sevře se mu hrdlo. Bez uvažování si ho k sobě přitáhne blíž a obejme ho kolem ramen a jen s krátkým pohledem na tátu ho odvede pryč, pryč od těch lidí, pryč od mámina hrobu.
Ujdou jen pár desítek metrů, než se Charlie zhroutí, než se mu podlomí kolena a on klesne do trávy, a Don se sesune vedle něj, i když je tráva mokrá a on má na sobě oblek, i když je Charlie jeho bratr, a i když je možná ještě pořád může někdo vidět.
Ale na ničem z toho nezáleží, protože Charliemu právě došlo, že se máma už nikdy nevrátí. Nezáleží na ničem, protože Charlie pláče a prsty mu drásá po zádech, jak zoufale hledá něco, čeho by se mohl chytit, na co by se mohl upnout, a přitom pořád dokola šeptá jeho jméno.
"Oh, Done, Done…"
A Don ho obejme, tvář zabořenou v jeho vlasech, a už ho nikdy nechce pustit.

***

Don a Charlie se obcházejí velkým obloukem. Nemluví spolu, jeden druhého se ani nedotknou, sotva se na sebe podívají.
To, co je mezi nimi teď, je jen ozvěnou toho bratrského pouta, které mezi sebou měli kdysi. Není mezi nimi nic. Pryč jsou doby, kdy spolu trávili každý den, kdy Don chránil Charlieho před staršími, zlými dětmi, které mu ubližovaly, doby, kdy si za ním Charlie v noci vlezl do postele a tiskl se k němu až do rána, protože jinak nemohl usnout.
Je to tak jiné. Nerozumí si, ani se nepokoušejí jeden druhému porozumět. Nemluví spolu. Jako by spolu neměli vůbec nic společného.
Don pije dva dny v kuse, když si uvědomí, že to byl on, kdo zničil jejich bratrství. Když si uvědomí, co všechno tím zničil.
Občas, jen občas se na něj Charlie dívá, jako by to všechno chtěl zpátky.
Don si není jistý, jestli mu to může dát.

***

Don je před nemocničním pokojem, dívá se dovnitř přes prosklené dveře, pije litry černé kávy a pohled nespustí ze svého bratra.
Charlie je bledý. Skoro se ztrácí v bílém povlečení, hlavu má obalenou v tlusté vrstvě obvazů. Je po autonehodě, ne tak vážné, jaká mohla být, kdyby se do toho připletlo další auto, ale dost vážné na to, aby mu sebrali řidičák.
Charlie byl vždycky roztržitý. Odjakživa se nechal snadno rozptýlit. Zvláštním stínem, zajímavým úhlem slunečních paprsků, strukturou listů nebo pravidelností dopadu dešťových kapek, barvami západu slunce.
I za volantem.
Stromy z cesty neuskakují, ani když si to auto zamíří přímo proti nim, a Charlie má štěstí, že je naživu.
Don pláče, celou tu první noc, kdy se ještě neví, jak vážně se Charlie vlastně zranil. Sedí v čekárně, hlavu v dlaních a bezhlese pláče, studené slzy mu kanou po tvářích a bolí to, strašně moc to bolí, a Charlie mohl umřít a Don se nemůže nadechnout a -
Nemůže jít dovnitř. Nemůže jít do toho pokoje a podívat se na Charlieho zblízka, protože Charlie je zraněný a Don ví, že by se od něj nedokázal držet dál, ví, že by ho sevřel v náručí a už nikdy ho nepustil, ví, že by mu jen znovu ublížil a to mu nemůže udělat.
A tak se jen potlouká po chodbách nemocnice a pije litry hnusné, hořké černé kávy, dokud Charlieho nepropustí.

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 18. srpna 2017 v 20:56 | Reagovat

Krásna povídka ale je mi moc z toho smutno. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama