Anomálie (5/7)

14. října 2012 v 15:09 | Mary |  *FF - Anomálie


"Mám o vás strach, Done."
Don se zamračí a zvedne hlavu od novin, aby se podíval na tátu. "Cože?" zeptá se zmateně a přemýšlí, proč by měl mít táta o někoho strach, když je tam on, agent FBI, který je bude chránit, i kdyby ho to mělo zabít.
Ale táta se tváří smutně a v očích má bolest a Don ví, že táta opravdu má strach, a že to pro jednou nijak nesouvisí s Donovou prací.
"Mám strach o tebe s Charliem, Donnie," upřesní táta pomalu, hlas tichý a jemný. "Vždycky jsem byl hrdý na to, že mám dva syny, kteří si rozumí a tráví spolu čas. Když jste byli děti, byli jste pořád spolu, pamatuješ? Namohli jsme tě od Charlieho odtrhnout, pořád jsi chtěl být u něj. Ale teď, ty poslední roky…" Věta vyplyne do ztracena.
Don uhne pohledem. "Tati…" Hrdlo má sevřené. Jak by mu to kdy vůbec mohl říct? Táta by to nepřežil. Nikdy se nesmí dozvědět, co Don udělal.
Don sevře ruce do pěstí, novinový papír se mu pokrčí mezi prsty. Táta si toho nevšímá.
"Kdy se to změnilo, Donnie?" zeptá se měkce. "Víš, že Charlie tě zbožňuje. Udělal by cokoli, jen aby ti na něm záleželo."
Don polkne. "Ani nevíš, jak moc mi na něm záleží."
"Tak proč to nejde? Proč se na něj nemůžeš ani podívat?"
Protože bych mu znovu ublížil, napadne Dona, protože bych se nedokázal ovládnout a protože jsem ho už zničil, ukradl jsem si jeho nevinnost pro sebe, i když jsem na ni nikdy, nikdy neměl právo.
Nemůže to říct nahlas.
"Nikdy jsem mu neodpustil, že tu nebyl pro mámu, když umírala," řekne tedy, protože je to jednodušší a méně bolestivé než pravda.

***

Don pomalu vejde do tátova domu a bezhlese si oddychne, protože je konečně doma.
Z nějakého důvodu o svém bytě nikdy neuvažoval jako o domově. Ani o tom bytě, který má tady v L.A., ani o tom, ve kterém bydlel, když ještě pracoval v Albuquerque, natož snad o některém z těch hotelových pokojů, kde trávil noci, když dělal pro lovce lidí.
Domov byl vždycky tady. U mámy, než zemřela. U táty. U Charlieho.
Tiše projde obývacím pokojem, protože už je noc a on nechce vzbudit ani tátu, ani Charlieho. Nechce jim přidělávat starosti, nechce znovu poslouchat, jak je jeho práce nebezpečná a že na sebe musí být opatrnější. Mezi rty mu unikne zasyčení, když ho bolestivě píchne v rameni. Morfium, které mu dali záchranáři, když mu zašívali ten dnešní škrábanec po kulce, už vyprchává.
Zase se moc nevyspí.
"Done?" ozve se ze tmy Charlieho tichý hlas a Don se zastaví na místě.
Co tady dělá Charlie? Proč nespí? Proč není v garáži a něco nepočítá? Proč na něj… čeká?
"Charlie?" vydechne a Charlie rozsvítí lampu a Don ví, že v jejím slabém světle musí vypadat naprosto hrozně, rozcuchaný a bledý, v pomačkaném oblečení a - Charliemu se rozšíří oči, když se na něj pořádně podívá - a se zaschlou skvrnou od krve na potrhaném rameni košile.
Sakra.
Don se kousne do rtu, když Charlie okamžitě vstane ze židle a zamíří k němu. "Nic to není, Charlie, nedělej si s tím starosti."
Ale Charlie ho neposlouchá, beze slova ho dostrká ke křeslu a donutí ho sednout si. Aniž cokoli řekne, ruce mu padnou na límec Donovu košile a chvatně mu začne rozepínat knoflíky.
"Charlie, ne -" zachraptí a zmateně k němu vzhlíží, oči ztmavlé skoro dočerna.
Charlie neodpoví, jen odstrčí jeho ruce, rychle rozepne zbytek knoflíků a stáhne mu košili z ramen, na pravé straně, tam, kde je Donova košile zakrvácená, je opatrný, možná až přehnaně. Když odkryje ránu na Donově rameni, zasyčí a tvář se mu zkřiví bolestí. Ramena mu klesnou a on si tlumeně povzdychne, načež vezme Donův obličej do dlaní a lehce ho políbí na tvář. Přejíždí rty po jeho líci a je to sladké a důvěrné a dokonalé.
Don zavře oči a zachvěje se, prsty zatne do polstrování křesla a jen mlčky přijímá bratrovu péči. Jeho něhu. Jeho náklonnost.
Ví, že si to nezaslouží, nic z toho, ale nedokáže odolat, když je mu to nabízeno.
"Počkej tady," zamumlá Charlie a odhrne mu vlasy z čela. Pak vstane a na dvě minuty se vytratí z obývacího pokoje. Když se vrátí, má v ruce lékárničku.
Don protočí oči, ale nebrání se, když si před něj Charlie dřepne a začne mu ošetřovat rameno. Jeho doteky jsou něžné, ale důsledné, opatrné, ale bez známek váhání.
Rána zabolí a Don sebou bezděky trhne.
Charlie se zamračí. "Promiň," zamumlá.
Don v jeho očích vidí, že nemluví jen o tomhle zranění.

***

Don se bezradně dívá do spisu. Neví, co má dělat, neví, jak toho chlapa najít a jak ochránit všechny ty ženy, kterým by ještě mohl ublížit.
Je noc, nebo spíš pozdní večer a on je u táty doma a doufá, že když se trochu vyspí, něco ho ráno napadne. Něco ho musí napadnout, protože to je jeho práce.
Don vstane a zamíří si do kuchyně pro hrnek kávy, a když se vrátí zpátky ke svému spisu, Charlie drží v rukou mapu, na kterou si vyznačil místa útoků.
Ale - Charlie na to vůbec nemá sahat, nemá se na to dívat, nemá s tím mít vůbec nic společného. Má být ve škole, žít si dál ve svém bezpečném světě, daleko od všech těch příšerných věcí, kterých je Don součástí.
"Co to sakra děláš, Charlie?" zavrčí a pokusí se mu mapu sebrat, ale Charlie ho nenechá.
"Myslím, že ti můžu pomoct," oznámí pomalu, aniž odtrhne pohled od puntíků na mapě. Chvíli vypadá zamyšleně a pak rozhodně přikývne. "Můžu ti zjistit, kde žije."
Don se zamračí. Zoufale, opravdu zoufale do toho Charlieho nechce zatáhnout. Ale stejně tak zoufale potřebuje pomoc. Odevzdaně si povzdychne. "Dobře. Jak mi můžeš zjistit, kde bydlí?"
Charlie se zazubí a začne mu něco vysvětlovat, plno čísel a rovnic a názvy teorií, o kterých Don nikdy neslyšel, a Dona napadne, jestli je od něj rozumné, že Charlieho znovu zaplétá do svého života.

***

Don je před tou bankou, kterou právě vykradli "slušňáci" - těsně předtím, než sebevědomě vyšli ze dveří, hezky pomalu, k autu, naprosto klidní, protože měli perfektní, těžce ozbrojené krytí s vojenskými zkušenostmi - a snaží se přežít.
Kolem létají kulky a jen pár metrů od něj leží tělo, a on ví, že je to agent, ale nemá ani pitomé dvě vteřiny na to, aby se na něj mohl podívat pořádně a zjistit, čí rodiče se od něj budou muset dozvědět, že přišli o dítě.
Pokud to tedy přežije on sám, samozřejmě.
Krčí se za betonovou zídkou, rozzuřený, protože tohle přece nebylo v plánu, zatraceně, a čeká, až bude moci vystřelit, chce ty zmetky dostat, ale nemůže se pořádně soustředit, protože to jediné, na co myslí, je to, že se Charlie zblázní, až se dozví, kam ho poslal.

***

Don stojí ve dveřích Charlieho garáže a není si jistý, jestli má vejít.
Prsty se mu třesou, protože na něj stříleli, dneska ho málem zabili a jednoho jejich agenta - toho kluka, co sotva vyšel z Akademie a tohle byl jeden z prvních zásahů, na který ho přidělili - doopravdy zabili, vypadalo to tam spíš jako na bojišti než na donedávna úplně normální ulici, odrolená omítka budov, všude nábojnice a skvrny od krve, stříkance krve a rozbité, rozházené židle a Charlie, Charlie, který se přišel podívat, jestli je v pořádku, když v televizi uviděl, co se před tou bankou děje.
Don před sebou pořád ještě vidí jeho oči, velké a tmavé a šokované, jejich pohled tak vzdálený a vyděšený.
Charlie se bál, že ho na té ulici nenajde.
Nezmohl se v tu chvíli na nic jiného než na kývnutí hlavou a prohlášení, že je úplně v pořádku a že se vlastně nic nestalo, a teď je doma, dívá se na Charlieho a ví, jak strašně moc ho zasáhlo, co se stalo, protože Charlie je bledý a rozcuchaný a třese se, tabule má všude okolo sebe, připevněné na stěnách i na stropě, a počítá P versus NP, svůj neřešitelný matematický problém, přesně jak ho varoval táta.
P versus NP. Stejný problém, který se pokoušel vyřešit tehdy, když máma umírala. Stejný problém, k jehož řešení se uchyloval pokaždé, když pro něj bylo příliš bolestivé zůstat v realitě.
Don na něj zírá a najednou dokáže myslet jen na to, jak strašně moc chce za Charliem jít a obejmout ho, přitisknout ho k sobě a líbat ho do vlasů a opakovat mu, že je v pořádku, že všechno bude v pořádku, stále znovu a znovu, klidně až do rána, klidně až do konce života, dokud tomu Charlie neuvěří.
Jenomže nic takového udělat nemůže, protože Charlie je jeho bratr a Don ke svému bratrovi nic takového cítit nesmí, protože Charlie si přece zaslouží něco mnohem lepšího, a tak jen sevře víčka a stiskne ruce v pěsti tak silně, až si zaryje nehty do kůže. Rána od kulky, co má na paži, ho zabolí, když se mu při tom pohybu napnou svaly.
"Potřebuju, abys je znovu našel," prohlásí, protože to je to jediné, co může říct, hlas hrubý a chraplavý. "Musíš nám spočítat, kde budou příště."
"Proč?" zeptá se Charlie tónem, který zní spíše jako zavrčení, aniž by se otočil. Ani sebou netrhne, když za sebou uslyší Donův hlas, a Dona napadne, že možná věděl o jeho přítomnosti celou dobu.
Don neodpoví, hrdlo sevřené a tep zrychlený.
Charlie se konečně otočí. Jeho tváře jsou zrudlé emocemi a oči mu svítí. Ostře se na něj dívá a pak vyštěkne: "Aby tě mohli znovu střelit?!" V jeho očích je strach a bolest a zoufalství a Don pod tím návalem surových emocí zalapá po dechu.
"Charlie…" vydechne a mimoděk udělá krok k němu, paži napřaženou.
"Statisticky jsi mrtvej, Done," pokračuje Charlie nesmlouvavě. Don polkne. "Víš, co to znamená? Ten chlap ti namířil na hlavu a vystřelil. To, že jsi naživu, je anomálie. Další vaše setkání dopadne jinak."
Charlie na něj pár vteřin bez pohnutí hledí, a pak se k němu obrátí zády a pokračuje v psaní, křída se mu v prstech drolí, jak pevně ji drží.
Don nepřemýšlí. Dojde k němu a vezme ho za rameno. "Charlie, já -" začne, ale nikdy větu nedokončí - a možná ani sám neví, co chtěl vlastně říct - protože když ho k sobě obrátí, Charlie má v očích slzy.
"Nemůžeš tohle dělat!" prohlásí Charlie, moc slabě na to, aby to byl skutečný výkřik. "Oni tě zabijou, Done, pokud s tím nepřestaneš!" praští ho do hrudníku, tak silně, že se Don zapotácí, ústa údivem pootevřená, ale Charlie ho nenechá upadnout, naopak, chytí ho za tričko, prsty pevně zaklesnuté v tenké látce, přitáhne si ho k sobě a prudce, tvrdě ho políbí.
Jeho rty jsou na těch Donových horké a hebké a žádostivé, už ne tak nevinné a nezkušené jako tehdy před lety, a Charlie bez zaváhání prozkoumává jeho ústa a prsty mu zarývá do ramen, jako by ho už nikdy nechtěl pustit, a Don pootevře rty a zapojí se do polibku, pomalu a váhavě, ale je to úžasné, bože, je to dokonalé a on chtěl Charlieho líbat tak dlouho… Kolena se mu roztřesou.
Charlie s hlubokým nádechem ukončí polibek a opře se čelem o jeho rameno. "Nemůžeš se nechat zabít, Donnie," zašeptá.
Don ho pevně obejme a tvář mu zaryje do vlasů.
Miluju tě, Charlie, chce se mu říct, ale mlčí.

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 image-gif-blog image-gif-blog | Web | 14. října 2012 v 15:22 | Reagovat

hezký blog:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama