Anomálie (6/7)

14. října 2012 v 15:08 | Mary |  *FF - Anomálie


Don je rozzuřený. Je rozzuřený, protože mají opět případ, který vyžaduje pomoc jak Charlieho, tak i Iana Edgertona, a protože naposledy, když měli takový případ, to Charlie skoro nepřežil, a protože Charliemu teď pořád hrozí nebezpečí, a to jen kvůli tomu, že pomáhá Donovi a přátelí se s tlupou federálů, a že vypadá tak nevinně, že ho kdokoli může považovat za slabý článek, který se nedokáže bránit, ale jehož ztráta by zasadila hlubokou ránu FBI - nehledě na Dona a jeho tým - a protože Edgerton zřejmě překousl svoje smíšené pocity k Charliemu, všechno to nepochopení a rivalitu a obdiv, a vzal ho na střelnici, aniž se Dona alespoň zeptal, co si o tom myslí.
Charlie přece ví, že Don nechce, aby se přibližoval ke zbraním. Ví to, a stejně to dělá, přesvědčil Edgertona, aby ho naučil střílet, a to znamená, že se potápí stále hlouběji do Donova světa, do světa padouchů a honiček a přestřelek a mrtvol, a to vůbec není správně, protože Charlie si pro sebe zaslouží lepší život než ten, který má Don.
Charlie by měl mít lepší život. Měl by učit, měl by mít svoji matematiku, měl by vymyslet nějakou převratnou vědeckou teorii a využít svého génia, měl by mít ženu a děti a domov a bezpečí, měl by vědět, že nemusí mít zbraň, protože má kolem sebe lidi, kteří se postarají, aby ji nikdy nepotřeboval.
Nikdy pro Charlieho nechtěl tohle.
"Nepřeju si, aby ses učit střílet, Charlie," řekne bratrovi důrazně. "Není to potřeba."
"Done." Charlie mu skočí do řeči, hlas tvrdý a neústupný. "Znova už ne. Dobře víš, že to je potřeba."
"Nemusíš…" Don se zamračí. "Stáhneme tě z případů, mohl bys -"
Charlie si pohrdavě odfrkne. "A ty myslíš, že by to něčemu pomohlo? Konzultuju pro polovinu vládních organizací v zemi. FBI, CIA, armáda, NSA… I pro námořnictvo." Jeho výraz zjemní. "Pracuju s tebou rád, Done."
Don potřese bezradně hlavou. "Ale to bys právě neměl!" vysvětluje horečně. "Neměl by ses do toho nechat zatahovat, neměl bys chtít trávit čas se mnou…" Donovi selže hlas. "Měl bys dělat to, co jsi vždycky chtěl! Uč, vezmi si Amitu, pořiďte si pár dětí, dokaž něco úžasného v matematice…"
"Já nikdy nic takového nechtěl!" vykřikne Charlie, paže spuštěné podél těla, ramena napjatá, ruce zaťaté v pěsti. "Nikdy jsem to nechtěl," zašeptá a jeho postoj se trochu uvolní. Pomalu dojde k Donovi, který se náhle nezmůže na slovo, a zlehka se prsty dotkne jeho tváře.
Don na něj zírá, oči rozšířené, protože tohle je Charlie, jeho bratr, a Charlie se ho dotýká a oči mu svítí, když se na Dona dívá, je to Charlie a Don ho pořád tak strašně moc chce, stejně jako tu noc, stejně jako vždycky, a to je tak špatné…
Charlie ho měkce pohladí po tváři. "Nechápeš to?" vydechne chraplavě a pár vteřin se na něj dívá, tak zblízka, že Don vidí každou jeho řasu, a potom jeho paže opět klesne, on pomalu zakroutí hlavou a Don by přísahal, že v jeho očích zahlédl slzy, než se k němu Charlie obrátí zády a odejde z místnosti.

***

Don si prsty pročísne vlasy a snaží se udržet pozornost na tabuli, na kterou jim Charlie právě píše nějaké šílené rovnice, které by jim měly pomoci najít pohřešovanou holčičku, místo toho, aby zíral na svého bratra.
Nemůže se soustředit, protože Charlie byl pár dní pryč, aby pracoval pro kdovíkoho, na nějakém projektu, o kterém mu nesmí nic říct, protože na to Don nemá dost vysoké prověření. Ale ať už to bylo cokoli, muselo to dopadnout dobře, protože Charlie vypadá spokojeně, plný energie. Chodí tam a zpátky před tabulí, zuřivě gestikuluje, hlas jasný. Dva rozepnuté knoflíky na jeho košili odhalují jeho krk a kousek kůže na jeho hrudi, a když se Charlie pohne, Don zahlédne kousek jeho klíční kosti a napadne ho, jak rád by to místo políbil. Jak rád by toho viděl víc.
Opět.
Don potřese hlavou a rychle se rozhlédne po svých agentech, jestli si někdo nevšiml… Zmateně se zamračí. Colby sedí v židli, ramena napjatá a hlavu nakloněnou na stranu, a zírá na Charlieho, sleduje každý jeho pohyb, ve tváři zvláštní výraz.
Don pootevře pusu, když mu dojde, že to, co vidí v Colbyho obličeji, je ohromení a důvěra v to, co jim Charlie říká, úžas a respekt a jen malý náznak něčeho dalšího, něčeho mnohem hlubšího.
Colby je do Charlieho zamilovaný.
Don stiskne víčka a mimoděk ho napadne, že kdyby si Charlie začal s Colbym, bylo by to pro něj dobré. Ví, že s Colbym by měl Charlie skvělý život, protože Colby je dobrý chlap, který umí dostát svým závazkům, a protože Colby by se o něj postaral a nikomu by nedovolil, aby mu ublížil.
Jenže Charlie je mladý a naivní a dokonale slepý k tomu, že by o něj mohl mít někdo zájem. A i když neexistuje nic, co by si Don přál víc než to, aby byl Charlie šťastný, i když ví, že to, co se stalo mezi nimi, to něco, co mezi nimi možná pořád ještě je, na nějaké úrovni, se už nikdy nesmí opakovat, protože je to tak strašně špatné a protože Charlie si zaslouží něco mnohem lepšího než cokoli, co by mu kdy mohl poskytnout Don, ví, že se nikdy nepřiměje k tomu, aby Charlieho k Colbymu postrčil.

***

"Done, možná bys měl Charlieho vzít domů."
Don vzhlédne k Megan, která má ruku položenou na jeho rameni a sklání se k němu, ale nedívá se na něj, a tak následuje její pohled a překvapeně pootevře ústa, protože Charlie sedí u baru, před sebou má poloprázdnou láhev tequily a hlavu má svěšenou a v dlaních. Charlie už se nebaví, neslaví s nimi úspěšné vyřešení případu, teď je opilý a smutný a ztracený a mírně se kolébá dopředu a dozadu a Don mu musí pomoci, i když si tak zatraceně dobře pamatuje, co se stalo, když naposledy viděl Charlieho opilého.
Nejdříve polibek. A potom…
Don dlouze vydechne. "Máš pravdu," přikývne souhlasně a pomalu vstane. Nevšímá si svých kolegů, když kráčí přes taneční parket až k baru, za bratrem. Položí Charliemu dlaň na paži a obrátí ho k sobě. "Charlie," zamumlá a koutkem oka se podívá na lahev, kterou má Charlie před sebou.
Je v ní mnohem méně než polovina obsahu.
"Pojď, vezmu tě domů," dodá a pomůže mu vstát. Charlie se nebrání, jen se na něj dívá, oči zarudlé a rty pootevřené. Jako by ho vyzýval.
Možná vyzývá.
Možná ho Charlie vyzývá a Don si není jistý, jestli chce tu výzvu přijmout - ví, že ji nesmí přijmout - ale bratr se nebrání a dovolí Donovi, aby si přehodil jednu jeho paži přes ramena, ochotně se nechá vést ke dveřím, kroky nejisté a nohy slabé, ale jde, hlavu opřenou o Donovo rameno a prsty zapletené v jeho triku.
Charlie něco zamumlá, ale Don mu nerozumí, přesto obejme Charlieho ještě pevněji. "Neboj, postarám se o tebe," zašeptá.
Charlie zvedne hlavu z jeho ramene a podívá se mu do tváře a najednou vypadá dokonale střízlivý. "Já vím."

***

"Nikdy jsi mě k ničemu nepřinutil, Done."
Don zmateně zvedne hlavu od spisu, do kterého poslední hodinu zírá, v marné snaze najít v něm něco, co by jim pomohlo vyřešit případ, najít vraha a říct manželovi oběti, že už chytili toho parchanta, který mu způsobil tolik bolesti.
"Cože?" zeptá se, ale v koutku duše ví, o čem Charlie mluví. I když o tom nepromluvili nikdy, ani jednou za celých těch patnáct let.
Tak proč o tom chce Charlie mluvit teď?
Charlie si sedne na židli naproti němu, prsty propletené, výraz ve tváři jemný. "Vím, že si myslíš, že jsi mě donutil, abych se s tebou miloval. Vím, že si to celou tu dobu vyčítáš." V Charlieho obličeji se objeví bolest. "Vím, že proto jsi utekl. Aby ses přede mnou schoval, protože sis myslel, že mi tím ubližuješ."
Nespouští z Dona pohled, ani když se natáhne přes stůl a vezme ho za ruku.
Don šokovaně vtáhne vzduch, v očích slzy, protože ano, přesně tohle si celé ty roky myslí.
"Ale já jsem chtěl, aby se to stalo. To mi musíš věřit, Done. Chtěl jsem tě. Chci tě pořád. Věděl jsem naprosto přesně, co dělám, a je mi hrozně líto, že ti to ublížilo. Ale musíš mi věřit, že jsem nikdy, nikdy nechtěl nikoho jiného než tebe."
Don polkne. "Bylo ti sedmnáct," namítne slabě.
Charlie si odfrkne. "Chci tě od doby, co mi bylo třináct."
Don se nezmůže na slovo.

***

"Ahoj, tati, hledám Charlieho."
Don pomalu kráčí domem, v ruce spis nového případu, s kterým by jim bratr snad dokázal pomoci, a napůl čeká, že místo otcovy odpovědi zaslechne Charlieho spěšné kroky, ať už na schodech nebo cestou z garáže. Ale žádné Charlieho kroky se neozvou, namísto toho mu táta vyrazí naproti.
"Tady není," odpoví mu okamžitě, hlas hluboký, pokrčí rameny, "a neptej se mě, kde je, neviděl jsem ho už dva dny."
Don se zamračí a zarazí se na místě. "Co tím myslíš, že jsi ho neviděl už dva dny?" zeptá se překvapeně. "Charlie tady přece žije."
Táta mávne rukou. "No tak, Done, vždyť ho znáš. Je ve škole a počítá nějakou rovnici. Ne že by mi to nedělalo starosti, ale -"
Donův telefon se rozezvoní a Don hovor zvedne, aniž se podíval na číslo volajícího.
"Eppes."
"Donnie."
Charlieho hlas je slabý a zmatený a vyděšený a Donovi se sevře hrdlo. Najednou se nemůže nadechnout.
"Charlie?" vydechne Don, protože ví, že je něco špatně. Charlie ještě nikdy nezněl takhle vyděšeně. Jeho tón způsobuje Donovi husí kůži, protože neví, kde jeho bratr je, neví, co se děje, ale ví, že něco není v pořádku. Něco se stalo, něco špatného. "Charlie, kde jsi?"
"Done, já -" pokusí se mu Charlie odpovědět, ale nedostane k tomu šanci. Ozve se zvuk, jak někdo sebere Charliemu telefon, a tlumená ozvěna rány, když někdo Charlieho praští. Don zaskřípe zuby.
"Už ho nikdy neuvidíš, Eppesi," ozve se mu u ucha neznámý mužský hlas. Někde v dálce je slyšet Charlieho hlas, jeho křik, napůl jsou to výkřiky bolesti a napůl zoufalé volání Donova jména. Muž se pobaveně zasměje. "Nikdy, Done."
Než se Don vzmůže na odpověď, ozve se cvaknutí ukončeného hovoru.

***

Don nervózně přechází tam a zpátky po své kanceláři, ruce zaťaté v pěst.
Nemůže uvěřit tomu, že je to už celých osm hodin o toho, co s Charliem mluvil, osm hodin od chvíle, co mu nějaký muž oznámil, že už svého bratra, svého Charlieho nikdy neuvidí, osm hodit od okamžiku, kdy se dozvěděl, že Charlieho někdo unesl a ubližuje mu a chystá se ho zabít a on vůbec neví, kde ho má hledat a jestli se k němu dokáže dostat dříve, než bude pozdě.
Neví, jestli Charlieho ještě někdy uvidí a ta myšlenka, že možná ne, že by Charlie mohl zemřít, ho děsí. Brání mu myslet.
Brání mu ovládat se.
Ví, že jeho agenti jsou u svých stolů nejen proto, aby zjistili, co se vlastně stalo, stejně odhodlaně, jako to chce zjistit on, ale i proto, že z něj mají strach. Protože Don se na ně celých těch osm hodin utrhuje a křičí a občas praští pěstí do stěny.
"Done," ozve se za ním Meganin hlas. Don se prudce otočí, ale Megan se nelekne jeho výrazu a pokračuje v tom, proč sem za ním přišla. "Najdeme ho."
Don se nadechne a chce křičet, chce křičet, protože je naštvaný a cítí se bezmocný a protože ještě pořád neví, kde jeho bratr je, ale něco v Meganině výrazu ho přiměje zarazit se. Jeho vztek okamžitě vyprchá.
"Musím ho najít, Megan," vydechne slabě a kolena se mu roztřesou.
Megan přikývne. "Najdeme ho, Done," ujistí ho, položí mu dlaň na rameno a mírně, konejšivě stiskne. Pomalu ho vede ke stolu a jemně ho postrčí, aby se posadil.
Don si toho ani nevšimne, příliš ponořený ve své hrůzné představě o tom, jaký bude život bez Charlieho, pokud se k němu nedostane včas.
"Musím ho najít," zopakuje Don. Vzhlédne od svých rukou a podívá se Megan do tváře, bezradný a vyděšený k smrti. Oči má zarudlé. "Nemůžu žít bez něj, Megan." Hlas se mu zlomí.
Megan se trhaně nadechne a zorničky se jí rozšíří pochopením. "Oh, Done," zamumlá a vezme ho za ruku, překvapená a zmatená, ale chápající. "Najdeme ho, slibuju."
Don přikývne, protože jí tak strašně moc chce věřit, chce ho najít, chce ho obejmout a držet ho a už ho nikdy nepustit. Chce být s Charliem, chce, aby byl Charlie v bezpečí. Chce, aby měla Megan pravdu a oni ho opravdu našli.
Colby rozrazí dveře konferenčky a vyhrkne, že už ví, kde Charlie je.

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama