Kapitán Jack (4/4)

13. prosince 2012 v 23:49 | Mary |  Jednodílné slashe

"To si snad děláš…"
Morgan nevěřícně třeštil oči - ostatně, stejně jako zbytek jeho kolegů - na postavu před nimi. Byli tam jen oni. Jack a jejich tým a nějaké… něco… co bylo ramenaté a trochu hrbaté a mělo to obličej, který by se dal snadno považovat za šílenou, ale perfektně propracovanou halloweenskou masku.
I když ty zuby vypadaly sakra opravdově. A ostře.
Nic, co by Reid toužil poznat zblízka.
Cítil, jak je Emily vedle něj napjatá a měl pocit, že Rossi snad zapomněl dýchat. Morgan jednoduše zíral s pootevřenou pusou a on sám měl pocit, že všechny svaly v jeho těle se proměnily v led. Nemohl se ani pohnout, sotva dokázal dostat do plic dost vzduchu, aby neomdlel.
Jediný, kdo vypadal naprosto v klidu, skoro až nezúčastněně, byli Hotch s Jackem, kteří stáli každý z jedné strany jejich malé skupinky a přes jejich hlavy se na sebe občas potutelně (Reida by nikdy nenapadlo, že to slovo ve spojitosti s Hotchem použije) podívali. Jako by bývali v takových situacích - těsně před pokusem odchytit mimozemšťana, který zrovna vylezl odkudsi z kanálu, aby se podíval po další oběti - denně.
A nejspíš ano.
Alespoň tedy tehdy, před lety, než Hotch odešel z Británie a dostal práci u FBI.
Začínal věřit, že možná existují i nebezpečnější a psychicky náročnější zaměstnání než je to, co dělají oni.
"Jdeme ho chytit?"
Morgan se vedle Reida zatvářil, jako by mu nebylo tak úplně dobře, ale Hotch se jen zasmál a pobaveně na Jacka kývnul, obličej plný adrenalinu, ale klidný a uvolněný. Reida napadlo, jestli je ten jeho klid způsobený Jackovou přítomnosti, nebo tím, že jim o sobě prozradil věci, které jim předtím musel celé roky tajit.
"Jasně," Hotch se zazubil, nevšímaje si toho, že jeho kolegové zůstali strnule stát na místě, vyrazil společně s Jackem, jediným, naprosto stejným pohybem tomu monstru naproti.

***

Reid se mlčky díval z okýnka tryskáče, před očima pořád těch šest mrtvých a zmrzačených lidí, toho mimozemšťana, kterého dnes chytili a to, jak Jack Hotche pevně objal a prudce ho políbil, než se chvatně rozloučili, se slibem, že tentokrát jim nebude trvat roky, než se znovu uvidí, když bylo po všem a vrah - nosatec - byl konečně pod zámkem, aby už nemohl nikomu ublížit.
V celém tryskáči bylo naprosté ticho, jak všichni pomalu vstřebávali, co zažili. Morgan, který seděl hned vedle Reida - trochu blíž, než by si k němu před ostatními členy týmu sedl normálně, ale opravdu, existoval ještě vůbec nějaký důvod, proč se před nimi se svým vztahem tajit? - mlčky civěl na své propletené prsty, Rossi zamračeně zíral na stěnu letadla, Hotch měl hlavu zakloněnou a opřenou o opěradlo sedačky, oči zavřené, a Emily byla k Reidovi zády, takže rozeznal jen napětí v jejích ramenou.
Nepamatoval si, že by byli někdo cestou zpátky domů tak potichu.
"Nemůže to být zase tak špatné, ne?" promluvila najednou Emily váhavě do ticha. "Chci říct - Jack je přece nesmrtelný, že ano? Bude žít navěky. Uvidí tolik věcí, pozná tolik lidí, podívá se na spoustu míst… Musí to být úžasné."
Hotch otevřel oči a smutně se na ni usmál. "Znám někoho, kdo by nesouhlasil," prohlásil měkce.
Reid zamyšleně sklopil oči. Hotch musel mít pravdu, určitě ano. Asi bylo hezké cestovat, poznávat lidi a místa a zvyklosti, vidět minulost a budoucnost, na druhou stranu ale… Musel to být strašně, děsivě osamělý život. Přemýšlel, kolik toho už Jack viděl, kolik věcí se kolem něj měnilo, kolik z toho, co znal, už neexistovalo, kolik lidí, na kterých mu záleželo, které možná i miloval, už za svůj život ztratil…
Napadlo ho, jak by se cítil on sám, kdyby ztratil Morgana, a ruka mu automaticky sklouzla na jeho koleno. Jemně ho stiskl a okamžitě ucítil, jak Morgan překryl jeho ruku tou svojí, velkou a hřejivou a tak známou, ale nepodíval se na něj, pohled upřený na Hotche.
A Hotch, jako by cítil jeho pohled a přesně věděl, na co zrovna myslí, odtrhl oči od okýnka, za kterým se míhaly mraky, a podíval se na něj, beze slova, a pak pomalu přikývl.
"Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo," zamumlal Morgan vedle Reidova ucha.
Reid se k němu pomalu obrátil. "Je to šílené, že? Chci říct - něco takového by vůbec nemělo být možné."
Nic z toho by nemělo být možné. Ale bylo. A teď, když to oni všichni věděli, když věděli o mimozemšťanech a o muži, kterého nejde zabít, když se dozvěděli o cestování časem a časoprostorové trhlině přímo uprostřed Cardiffu, po tom, co viděli mimozemšťana, co s nimi bude?
Taky jim bude vymazána paměť?
A pokud ano, jak to bude působit na něj? Je cokoli, co je v těch tabletkách, dost spolehlivé a silné na to, aby to překonalo jeho eidetickou paměť?
"Je mi to líto," Hotch dlouze vydechl a upoutal tak na sebe veškerou pozornost, a pak vytáhl z kapsy kalhot malou ampulku s několika drobnými, čistě bílými pilulkami. Pilulky zapomnění, nic jiného to být nemohlo. "Věřte mi, že to dělám opravdu nerad, ale nejde to jinak. Příkazy a nařízení. Původně to chtěl udělat Jack, ale přesvědčil jsem ho, aby to dovolil mně. Měl jsem pocit, že to bude pro všechny lepší."
"Je to to, co si myslím?" zeptal se Rossi klidně, pohled upřený na pilulkách.
Hotch krátce přikývl. "Ano."
Rossi chápavě pokýval hlavou, načež se naklonil přes uličku a natáhl k Hotchovi paži, dlaň nastavenou.
"Jsi si jistý?"
Rossi se křivě pousmál, hlavu nakloněnou na stranu. "Hotchi, ten mimozemšťan opravdu není něco, co bych si chtěl pamatovat."
Hotch přikývl a vysypal mu do dlaně jednu tabletku. Rossi ji bez zaváhání spolkl, a pak se pohodlně, s očima zavřenýma, jako by očekával spánek, anebo se možná jen nechtěl na nikoho z nich doopravdy dívat, rozvalil ve svém sedadle.
Morgan si zhluboka povzdychl a společně s ostatními následoval Rossiho příkladu, a všichni, jeden po druhém, si od Hotche vzali pilulku, o které věděli, že je připraví o vzpomínky na něco, čemu by ještě před několika hodinami odmítli uvěřit.
Dalších pár minut bylo v kabině opět ticho a Reidovi se pomalu začaly zavírat oči. Což nakonec vůbec nebylo překvapivé, protože tak nějak to mělo fungovat. Nejdříve vás to uspí, a když se probudíte, nebudete si pamatovat události posledních hodin.
Byla to zvláštní představa.
Reid zazíval. Víčka mu neovladatelně klesala.
Morgan usnul a hlava mu klesla na Reidovo rameno.
Rossi tlumeně chrápal.
"Hotchi, chtěla jsem se zeptat…" začala Emily tiše, unaveným hlasem, ale potom se zarazila a nejistě se kousla do rtu. "Ty jsi opravdu…"
"Ano, opravdu jsme spolu s Jackem kdysi spávali," odpověděl Hotch vyrovnaně, aniž čekal, až svoji otázku dokončí. "Opravdu je tak těžké tomu uvěřit?"
Reid se nemohl rozhodnout, jestli zní Hotch spíše pobaveně nebo dotčeně.
Emily trochu zrudla. "To ne, já myslela, jestli jsi po něm vážně pojmenoval Jacka?"
Hotchův tlumený smích a tichý souhlas byly to poslední, co Reid slyšel, než se celý jeho svět ponořil do konejšivé tmy.

***

Reid nebyl zvyklý na to, že si něco nepamatuje. Bylo to nepříjemné, hodně nepříjemné, protože si pamatoval naprosto všechno někdy od svých tří nebo čtyř let, a i když to bylo občas trochu otravné a častěji než občas bolestivé, bylo to prostě jeho součástí, takový jednoduše byl.
Ale teď měl ve vzpomínkách prázdné místo, několikadenní nic, během kterého údajně měli úspěšně a bez dalších obětí vyřešit nějaký docela příšerný případ.
Ne že by příšerné nebyly všechny.
Jenže obvykle si to pamatoval, a tentokrát neměl ve vzpomínkách naprosto nic, a to bylo divné a zatraceně ho to děsilo.
Ještě divnější než to, že si nepamatoval, co se dělo v posledních třech dnech, ale bylo to, že se zdálo, jako by si to nepamatoval ani nikdo jiný.
To rozhodně nebylo normální.
Reid jemně zaklepal na dveře Hotchovy kanceláře.
"Dále."
Reid se zamyšleně kousl do rtu a pomalu vešel dovnitř, pečlivě za sebou zavřel a beze slova došel až k Hotchovu stolu. Pořád mlčky položil dlaně na jeho desku a mírně se k Hotchovi naklonil, ignoruje jeho zmatený výraz, protože když se zamyslel, opravdu pořádně, když se snažil vzpomenout si na to, co zapomněl, tak intenzivně, že ho z toho skoro bolela hlava, něco tam bylo.
Někdo tam byl. Vysoká postava, muž, v dlouhém, splývavém kabátu z druhé světové války. Tmavé vlasy, inteligentní modré oči a trochu zvláštní smysl pro humor. Jméno.
"Hotchi? Kdo je kapitán Jack Harkness?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama