Duben 2013

Zatracený malý srab

27. dubna 2013 v 23:12 | Mary |  Něco jako deníček

Nesnáším malé sraby. Nemám ráda lidi, co se řídí ostatními, takové, kteří se nechají ovládat názorem jiných, co si nechají diktovat svoje názory od někoho jiného, protože se bojí vyjádřit ty svoje, ze strachu, že by na nich už ostatním nezáleželo.
A ještě víc nesnáším sebe, protože já jsem přesně takový zatracený malý srab, který má strach říct, kdo je, protože nechce, aby se něco změnilo.
Jo, přiznávám, nechci, aby se něco změnilo. Sakra, zrovna mi utekla půlka skvělé písničky. Omlouvám se, jsem možná trochu mimo. Jsem ráda, že jsem vylezla do schodů. Znáte proud myšlenek? Je to styl psaní, který používal třeba Proust. Pokud si teda dobře pamatuju ze střední. Zrovna dneska jsem se dozvěděla, že to, jak se ke mně chovala češtinářka, to, jak jenom mně z celé třídy dala písemku a podobné výmysly, byl způsob, jak mi dát najevo, že mi fandí. Zvláštní, vždycky jsem měla spíš pocit, že mi tak chce říct, že mě nesnáší a chce mi znepříjemnit život. No, každý den se dozvíte něco nového, zvlášť když si vyrazíte se starýma kamarádama, kteří o vás neví vůbec nic (ne že by to ti noví věděli). Je to sivné, vždycky jsem si myslela, že když někoho jako učitel buzerujete, znamená to, že ho nemáte rádi. Asi ne pokaždé.
Mluvím trochu z cesty, že? Omlouvám se. Kde že jsem to byla? Jo, řešila jsem, že nesnáším sraby.
Nesnáším. Nesnáším sraby, a já jsem přitom přesně taková. Takže jsem tak trochu pokrytec, ne? Nepřišla na to řeč. Ráda bych jim řekla, jaká jsem, protože to byla dámská jízda, s holkama, s kterýma jsem na střední strávila hodně času, a které mám pořád ráda (sakra, jednu z nich jsem milovala, skoro celou střední, i když jsem jí to nikdy neřekla), i když se teď vídáme tak málo, protože všechny pořád děláme něco do školy, takže buď nemám čas já, nebo některá z nich. Chce se mi brečet. A já nikdy nebrečím, ne, pokud nemám v očích šampon, nebo nefouká vítr dejme tomu sto kilometrů v hodině, přímo mně do očí (nebo se nedívám na film Velký Joe nebo Prayers for Bobby, ty jsem obrečela), nikdy nebrečím, ale teď se mi chce, protože jsem zatracený malý pokrytec, a to jsem nikdy být nechtěla, protože pořád tvrdím, jak je mi úplně ukradené, co si o mně kdo myslí, a občas opravdu je, je mi fuk, co si lidi myslí, když se u nás, na malinkém zatraceném městě procházím v minisukni a kožené bundě a ocvočkovaných botách (nejsem punkerka, opravdu ne, i když už jsem slyšela, že jsem ta největší punkerka, jaká může být, ale nejsem, zkoušela jsem poslouchat tu muziku, na jedné silvestrovské akci - to byl pěkně ulítlej nápad - a po dvou a půl dnech jsem byla skoro případ pro psychiatra - beru zpět, to psychiatrovi by asi hráblo, kdyby se mnou měl v ten moment mluvit, na druhou stranu, punkeři jsou ti jediní, kteří o mně ví všechno a není to pro ně rozdíl), i když se po mně ohlíží, ale není mi jedno, co se o mně lidi myslí. Ne ti, na kterých mi záleží.
Ano. Opravdu hodně mi záleží na tom, co si o mně myslí ti, které mám ráda, i když se sama sobě snažím namluvit, že to tak není. Záleží mi na tom, a nemám ráda změny a moc si nedovedu představit, jak moc by se to všechno změnilo, kdybych jim to řekla, a strašně moc se toho bojím, i když by to znamenalo, že konečně můžu být sama sebou.
Zatracený malý srab se skoro ideálním životem.
Jen kdyby byl ideální.
Omlouvám se.
Mary.

Hodinky

27. dubna 2013 v 22:58 | Mary |  Jednodílné povídky

Omlouvám se, nešlo odolat.
Shrnutí: Reid měl ty hodinky odjakživa. Starodávné kapesní hodinky na řetízku. Hodinky, které nikdy nešly.
Žádný pairing
Master!Reid
Mary

Něco živého na palubě Tardis

22. dubna 2013 v 21:52 | Mary |  Jednodílové povídky

Omlouvám se, nemohla jsem si pomoct. Tahle povídka je inspirovaná obrázkem, který jsem viděla někde na internetu, bohužel si teď za boha nevzpomenu, kde.
Shrnutí: Na palubě Tardis je něco, co by tam být nemělo. Něco, co žije.
Žádný pairing
Mary

Sedm měsíců, dva týdny a pět dní

17. dubna 2013 v 23:14 | Mary |  Slash

Omlouvám se, že jsem o sobě nedala vědět dřív, ale jednak jsem měla ve škole docela naspěch (a teprve budu mít, protože s koncem semestru bude hromada písemek, nějaká šílená exkurze, nehledě na to, že si najednou všichni vzpomněli, že by možná bylo fajn začít dělat bakalářky) a jednak jsem byla tak trochu odstřihnutá od internetu. Ale teď už je to dobré, takže když už nic jiného, můžu se aspoň podívat, co bude v menze na jídlo.
Anebo vám sem hodit krátkou povídku.
Shrnutí: Emily Prentissová byla mrtvá sedm měsíců, dva týdny a pět dní.
Morgan/Reid
Mary


Představ nám svého Doktora, Reide

7. dubna 2013 v 17:12 | Mary |  Jednodílné povídky

Omlouvám se, že se objevuju tak málo, ale moc nestíhám. Právě teď dodělávám prezentaci o tom, jak si povídají bakterie. No vážně. Věděli jste o tom, že si bakterie povídají? Teda, není to tak doslova, ale dokážou se dorozumět dost na to, aby se mohly organizovat. Celé to souvisí s koncentracemi signálních molekul a řízeným přepisem genů. Naprosto geniální. Ne, že by se mi o tom chtělo prezentovat ve škole.
Al co nadělám, že? Není prezentace, není zápočet. Jednoduché.
To je jedno. Mám pro vás povídku.
Shrnutí: Nebylo nic zase tak moc neobvyklého na tom, že uprostřed ulice stála modrá telefonní budka. Ani to, že z ní vylezl nějaký muž. Ale odkud ho, kruci, zná Reid?
Reid jako bývalý společník Doktora.
Criminal Minds/Doctor Who
Žádný pairing
Mary

Joanna

1. dubna 2013 v 12:39 | Mary |  Jednodílné povídky

Shrnutí: BAU tým je nasazen na případ tří mrtvých žen.
Crossover: Criminal Minds/Flashforward
Ze seriálu Flashforward jsem si nepůjčila postavy, jen základní myšlenku.
Žádný pairing
Mary