1. Baby in a trenchcoat (1/2)

9. září 2013 v 10:37 | Mary |  *FF - Baby in a trenchcoat and a little hunter, covered in feathers and hungry for love

Je mi hrozně. Ne přímo na umření, ale jinak je to docela blízko. Celkem přesný popis. Sakra, nikdy jsem nebyla na přesné popisy.
Říká se, že obraz vydá za tisíce slov. Špatná zpráva pro spisovatele. Kdybyste se naučili fotit, máte to jednodušší. Jo. Naštěstí ne každý umí fotit. A pořád ještě jsou tady lidi, co si něco radši přečtou, než aby zírali na obrázky. Což je klika, protože kdybych vám sem hodila svoji aktuální fotku, asi byste se docela zděsili.
Rozcuchaná a bez zájmu něco s tím udělat, nenamalovaná (což, samo o sobě, je docela katastrofa), se zarudlýma, uslzenýma očima. Pohřbená pod hromadou kapesníků a v dece, co vypadá jako přerostlá palestina. Opravdu. Černobílé kostky a střapce po dvou stranách. Tu věc miluju.
Sakra, skoro nevidím na monitor.
Nenávidím sezónní nemoci. Opravdu nenávidím. Věřili byste, že mám poslední týden prázdnin a místo toho, abych si ještě na poslední chvíli užívala volna, sedím doma a jsem nemocná? Vážně. Nikam se nepohnu bez krabice kapesníků a hrnku horkého čaje. S medem. Ani nemám ráda med! Mamka se na mě dívá lítostivě, taťka se snaží moc si mě nevšímat, protože jsem nemocná a naštvaná, a bratr se mi střídavě směje a nadává, že kolem sebe prskám bacily.
No a co. Nejsem sobecká. Klidně se o svoje bacily podělím.
Mimochodem, jsem vzhůru od sedmi ráno, protože někoho naprosto geniálního napadlo, že to je ta pravá doba začít sekat trávu. Jako vždycky.
Nicméně, máte štěstí, že nejsem fotograf, ale jen něco jako příležitostný pisálek. Protože mám pro vás ještě i povídku.
Supernatural
Shrnutí: Tak teď Cas vypadal. Jako dvouleté dítě s rozcuchanými tmavými vlasy, zářivě modrýma očima a zatvrzelým výrazem. V miniaturním trenčkotu.
Kid!Castiel, comedy
Vím, že už to tady bylo, dokonce nejspíš několikrát, ale chtěla jsem si zkusit napsat vlastní verzi.
Mary




Baby in a trenchcoat

Dean se zhluboka napil piva a postavil sklenici zpátky na desku stolu, pohled upřený na televizi. Ne, že by to, co dávali, bylo zajímavé, vlastně to byl asi nejnudnější film, jaký kdy viděl, ale Sam byl pryč (buď trčel v místní knihovně, nebo se někde upíjel k smrti - a Dean se nemohl rozhodnout, která varianta je horší) a na to, aby šel spát, bylo ještě moc brzo.

Nudil se. Naprosto neuvěřitelně se nudil.

A stejně jako pokaždé, když se nudil, nebylo zrovna co lovit. Jako by si všechny zatracené příšery daly dovolenou nebo co.

Dean zaklonil hlavu a opřel ji o opěradlo židle.

Někde za ním se ozvalo tichounké zašustění křídel. "Ahoj, Deane," následovalo.

Dean zamrkal a zamračil se. Něco nebylo v pořádku. Něco s Casem nebylo v pořádku, protože jeho hlas nebyl stejný jako jindy.

Vždycky býval hluboký a jaksi syrový, skoro chraplavý, jako by se teprve znovu učil mluvit, po dlouhé době ticha.

Tenhle hlas byl jiný, vyšší a jemnější, skoro měkký a absolutně neznámý, přesto v něm Dean, jakýmsi způsobem, který sám doopravdy nechápal, pořád slyšel Case.

Rychle se otočil a dech se mu zadrhnul v hrdle.

Castiel mírně přešlápl. "Věřím, že mám problém."

***

"To si ze mě snad děláš srandu."

Dean zíral na Castiela a pro jednou opravdu nemohl uvěřit tomu, co vidí. Což říkalo hodně, protože po tom všem, co už viděli, byl Dean ochotný věřit hodně věcem, i šíleným věcem, ale tohle…

Cas stál před ním, vzhlížel k němu, hlavu zakloněnou a - kruci, Dean si opravdu musel protřít oči, aby se přesvědčil, že nemá halucinace - byl dítě.

"Casi?"

Cas neřekl ani slovo, naštěstí, protože Dean si nebyl jistý, jestli je připravený znovu slyšet ten jeho nově upravený hlas, sevřel pevně rty a nepřestal na něj zírat, s naprosto neohromeným výrazem, který byl podivně nevhodný na tváři dvouletého dítěte.

Protože přesně tak teď Cas vypadal. Jako dvouleté dítě s rozcuchanými tmavými vlasy, zářivě modrýma očima a zatvrzelým výrazem, kterým ho přímo vyzýval, aby si dovolil něco říct. V miniaturním trenčkotu.

Kdyby to celé nebylo tak zatraceně padlé na hlavu, mohl by být Castiel skoro roztomilý.

Ne že by to Dean kdy řekl nahlas.

Rozhodně ne teď, protože… no, se začal tak nějak smát.

Cas na něj chvíli hleděl, a pak naklonil hlavu na stranu, zatvářil se dotčeně (a to teprve v jeho tváři vypadalo legračně), zašustil křídly a beze slova zmizel.

Za pět minut byl zase zpátky.

Deanovi se povedlo dostat smích pod kontrolu a to bylo možná jediné jeho štěstí, protože to poslední, po čem toužil, bylo naštvat dvouleté dítě s andělskými silami. A pokud si něco pamatoval z doby, kdy byli on a Sam ještě malí, a pokud Cas v téhle podobě fungoval podobně jako člověk, dvouleté dítě nebylo zase tak těžké naštvat.

Cas nepromluvil, ale mírně zavrávoral, jako by byl zesláblý tím svým andělským cestováním, a Dean ho naprosto automaticky zachytil a bez přemýšlení, protože malé dítě je malé dítě, bez ohledu na to, jestli v sobě má nebo nemá anděla, ho zvedl ze země a posadil ho na postel.

"Promiň, nechtěl jsem se smát," řekl a myslel to vážně. Opravdu. Protože když se nad tím zamyslel, něco takového by mohl být opravdu problém.

Cas zamrkal, ať už kvůli tomu, co Dean udělal, nebo proto, že se mu omluvil, poprvé za celou dobu, co se znali, a potom sklopil hlavu a podíval se na sebe, zamračený, a možná v sobě opravdu měl něco z dítěte, protože se mu leskly oči, jako by se měl každou chvílí rozbrečet, a Dean opravdu doufal, že na to nedojde, protože jak by měl kruci utěšovat dvouletého brečícího anděla?

A kde byl sakra Sam, když ho potřeboval?

Naštěstí Cas dvakrát polkl a jeho oči ztratily ten lesk, který předpovídal pláč. Dean si oddychl a přešlápl na místě, ale pak odhodlaně pohodil hlavou a posadil se vedle Case. "No tak, Casi," zamumlal a doufal, že zní konejšivě. Nebo aspoň ne hrubě. "Jak se tohle" - mávnul rukou směrem k němu, aby tak zahrnul celou jeho náhle zmenšenou postavu - "sakra stalo?"

Castiel se na něj podíval, pohled ublížený, a Dean si všiml, že i jako dítě sedí Cas příliš vzorně, rovný v zádech a s napjatými rameny. Nohy mu bimbaly přes okraj postele, chodidly nedosáhl na zem.

"Potkal jsem Gabriela," zamumlal Cas nakonec neochotně a odvrátil pohled. "Zřejmě si myslel, že to bude zábavné."

Zábavné a nebezpečné, napadlo Deana. Protože Cas měl evidentně pořád svoji kouzelnou moc, ale pokud ho objevování se vyčerpávalo tak, jak předtím viděl, asi těžko si mohl dovolit použít je v boji nebo aspoň na svou ochranu. Boj muže proti muži byl z pochopitelných důvodů vyloučený. Nemohl se ani pořádně bránit a Dean byl tiše rád, že Cas přišel zrovna sem, za nimi a nevlezl někam, kde by se mu mohlo něco stát.

"Zkusil jsi -" Dean trhnul ramenem. "Chci říct, zkusil jsi s tím něco udělat? Zakouzlit a ta-dá?"

Castiel na něj zíral, obočí zvednuté. Ve tváři měl výraz, který říkal proč s tebou tady mrhám časem, když bych mohl mluvit s někým, kdo má všech pět pohromadě?.

"Samozřejmě, Deane," prohlásil podrážděně. Pak si povzdychl. "Nemůžu s tím nic udělat, ale zdá se, že to kouzlo je časově omezené. Nejpozději zítra ráno vyprchá." Pokrčil rameny. "Gabriel se nesnažil ublížit mi, považoval to za vtip."

Jako by Dean neznal Gabriela a ty jeho vtipy. "Víš to jistě?"

Cas přikývl.

Dean pokrčil rameny. "Dobře," prohodil klidně a vstal z postele. Nešel ale daleko, jen se postavil čelem k malému Casovi, aby na něj viděl, a zády se opřel o horní hranu křesla, paže založené na hrudi.

Cas ho následoval pohledem. Vypadal znepokojeně, čelo nakrčené. Mračil se. Oči měl trochu rozšířené. "Myslím, že mám hlad, Deane," oznámil nečekaně a Dean věděl, že je zmatený.

Dean tedy rozhodně byl.

Protože Castiel nikdy nemíval hlad. Nikdy ho nevyčerpávalo jeho andělské cestování.

Ovšem taky nikdy předtím nebyl dvouleté dítě.

Možná, že když ho Gabriel začaroval, nedal mu jen novou podobu, ale i nějaké potřeby.

"Máš hlad," zopakoval Dean a pomalu přikývl. "Tak to bychom ti asi měli sehnat něco k jídlu. A žádné hamburgery."

Castiel se zamračil. "Ale -"

"Nic takového," přerušil ho Dean ještě dřív, než mohl dokončit větu. Tak jako tak, dokázal si docela dobře představit, co mu chtěl Cas říct. "Vypadáš jako dítě, Casi, takže pokud nechceš, aby si nás někdo všiml, musíš se chovat jako dítě. Sníš, co ti dám. Pokud se někdo zeptá, jestli jsem tvůj táta, tak ano, jsem tvůj táta. Poslední, co potřebujeme je, aby po mně šli za únos dítěte. A nech tady ten zatracený baloňák, jsi v něm strašně nápadný."

Cas na něj chvíli zíral (a Deana napadlo, jestli se rozhoduje, jestli by ho měl zničit nebo ne), ale potom neochotně přikývl. "Dobře, Deane."

Dean překvapeně povytáhl obočí, ale Cas sklouzl z postele a bez zdržování si svlékl trenčkot a nechal ho spadnout na podlahu. "Teď už můžeme jít?" zeptal se a vyčkávavě k Deanovi vzhlížel.

"Ještě kravatu."

Castiel se dlouze nadechl (Dean měl pocit, že v duchu počítá do deseti) a sundal si mrňavou kravatu. "Teď?"

Dean se zazubil a vyrazil ke dveřím, Cas ho následoval, o něco pomaleji. Krátké nohy. U dveří se Dean ještě zastavil. "A chovej se slušně, Casi, nepotřebujeme žádnou zbytečnou pozornost," připomenul mu a otevřel.

Společně vyšli ven a Dean vzal malého Case za ruku. To přece dělá každý rodič, ne? Vodí své dítě za ruku. Určitě ano, takže pokud měl Dean projít před lidmi jako rodič, musel se chovat stejně.

Cas se nebránil, možná příliš zaujatý představou, že se bude opravdu moct najíst, na to, aby věnoval pozornost takovým drobnostem, jako že ho Dean vede po ulici za ruku, a jeho dlaň byla v Deanově drobounká a hřála.

Dean ho vzal do první restaurace, co našel, která vypadala, že by snad mohla mít na jídelníčku i něco vhodného pro děti, sedl si s ním ke stolu, co byl nejdál ode dveří (Cas se k němu nechal odvést, ale odmítl Deanovu pomoc a zatvrzele vylezl na dřevěnou lavici sám), a natáhl se pro jídelní lístek. Cas si ho nevšímal, díval se ven z okna, pozorný a soustředěný mnohem víc, než jakékoli jiné dvouleté dítě, které kdy Dean viděl.

Ne že by jich tedy viděl zase tolik.

A sakra, co vlastně dvouletí jedli?

"Vybrali jste si?" zeptala se jich servírka. Byla starší než Dean, tak kolem pětačtyřiceti, typicky maminovská, s tmavými vlasy ve volném culíku. Jmenovka na uniformě říkala, že se jmenuje Polly. Taky ani na okamžik nezaváhala a zářivě se usmála na Case. "No nejsi ty naprosto rozkošný chlapec? Co bys řekl na trochu krupičné kaše? Naše kuchařka je úplná kouzelnice."

Dean zdusil smích a Cas se na něj vyčítavě podíval, ale potom se vrátil pohledem k ženě a pokrčil rameny.

"Máš ji mít, zlatíčko," zavrkala Polly a obrátila se k Deanovi. "A vám?"

"Hamburger se slaninou, díky."

Polly přikývla, usmála se na ně a zmizela v kuchyni.

Dean se podíval na Case. "No nejsi ty rozkošný chlapec?" zopakoval po ženě.

Cas přimhouřil oči. "Ještě pořád mám dost síly na to, abych tě zničil, Deane," upozornil ho a Dean se musel hodně přemáhat, aby se nerozesmál. Hrozby z úst malého dítěte - i když andělského dítěte - zněly prostě vtipně.

"Rozkošný," řekl ještě jednou pobaveně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 22. srpna 2017 v 21:37 | Reagovat

To je parádní povídka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama